Zápisník Jana Stuchlíka: Digitální paradoxy
Ne, Česko rozhodně není zaostalá země. Člověk si to uvědomí v okamžiku, kdy mu teče do bot. Třeba když se vydá do Paříže a až v letadle zjistí, že platební karty i hotovost nechal doma. Upíná se k naději, že stejně jako doma zaplatí i na vyspělém Západě v obchodech bezkontaktně kartou nahranou do mobilního telefonu. Ne ve Francii. Už jen najít obchodníka, který má terminál pro bezkontaktní platby, je nadlidský výkon. Tam, kde ho mají, o mobilu jako platebním nástroji bohužel dosud neslyšeli. Ať žije digitální věk.
Budoucí premiér by měl mít digitálního cara, vyzývá příštího šéfa Strakovy akademie Svaz průmyslu a dopravy. Jen taková silná osobnost prý dokáže zařídit přechod Česka do digitální éry. EET ukazuje, že když stát něco digitalizovat chce, tak to dokáže. Potíž je v tom, že úřednictvo je digitálně kreativní, když má vymyslet způsob, jak firmu a občana buzerovat. Když by mu mělo usnadnit život, a částečně se tím připravit o práci, už je ochota slabší. Možná by ale nový car úředníky zkrotil s použitím carských donucovacích metod.
Brácha YuMiho, kolaborativního robota od ABB, přišel o ruku. Dvouruký YuMi na strojírenském veletrhu v Brně skládal propisky, dokáže ale také složit Rubikovu kostku, připravit sushi nebo dirigovat orchestr. Jednorukého robota si prý přáli zákazníci. Ještěže není vybaven umělou inteligencí. Kdoví, co by lépe vybavenému bráchovi ze závisti prováděl.