V polovině října potvrdila ratingová agentura Standard & Poor’s vysokou bonitu českého státu na úrovni AA− se stabilním výhledem. V reakci na to se v českém veřejném prostoru objevily hlasy upozorňující, že veřejnost mohla být touto zprávou poněkud zmatena. Z jedné strany slyšíme hlasitá varování před dramatickým zadlužováním státu, zatímco z druhé přichází renomovaná mezinárodní instituce s uklidňujícím prohlášením, že „dluh je mírný“ a „výhled stabilní“. Jak se v tom má běžný občan vyznat?
Zdánlivě protichůdná tvrzení ve skutečnosti v rozporu nejsou a zprávu ratingové agentury nelze použít jako bič na „neznalé“ odpůrce státního zadlužování, jak někteří činí. Klíčem k pochopení je časový horizont, který výhled zohledňuje. Ratingové agentury pracují s makroekonomickou prognózou na několik let dopředu – v případě té aktuální od Standard & Poor’s do roku 2026.
Agentura bere v úvahu také faktory, které jsou hůře měřitelné, ale mohou mít významný vliv na střednědobý nebo dlouhodobý ekonomický vývoj. Agentura tak například pochválila Česko za kvalitu institucí – že vlády v posledních letech zaujímaly proevropský postoj, razily politiku vstřícnou k podnikání, že státní instituce jsou nezávislé a efektivní. Standard & Poor’s vládu pochválila také za to, že se pokouší provádět fiskální konsolidaci a snaží se zabývat udržitelností penzijního systému, jakkoli roztříštěnost vládní koalice hrozí, že významnější reformy zatím nebudou.
Investor si tak ze zprávy může odnést zhruba následující poselství, jež se skrývá mezi řádky: „Je to normální vyspělá proevropská země, která zvládá svůj relativně nízký dluh ukočírovat. Minimálně v několika následujících letech není důvod se obávat o její bonitu.“ S tímto hodnocením nelze než souhlasit a je skvělé, že nás takto v zahraničí vnímají. Je ale jasné, že zprávu si nelze vyložit jako argument proti fiskální konsolidaci. Naopak, podle agentury je vše v pořádku proto, že věří, že se konsolidace nakonec nějak podaří.
Nyní se podívejme na situaci očima těch, kteří varují před přílišným zadlužováním státu, jako je například Národní rozpočtová rada. Jejich pohled vnímá udržitelnost veřejných financí ve velmi dlouhém horizontu. Rada ukazuje, na jaké trajektorii zadlužování momentálně jsme a kam situace může dojít, pokud nic neuděláme. Podle její poslední zprávy směřujeme během příštích padesáti let k dluhu 311 procent HDP. Pokud se shodneme, že dluh ku HDP nemůže růst donekonečna, je zřejmé, že dlouhodobě není současné nastavení veřejných financí udržitelné.
To ovšem neznamená, že k bankrotu dojde zítra ani že bychom měli s deficitními rozpočty skončit jednou provždy. Platí pravidlo, že čím vyšší je ekonomický růst oproti výnosům vládních dluhopisů, tím vyšší deficit si stát může dlouhodobě dovolit, aniž by zvyšoval objem dluhu k HDP. A s výjimkou krizových let 2009–2012 a 2020 v novém tisíciletí ekonomický růst vždy převyšoval výnosy dluhopisů, což poskytovalo veřejným financím značnou oporu.
Tato výhoda v následujících dvou dekádách možná úplně nezmizí, citelně se ale sníží z důvodů vyšších úrokových sazeb i nižšího ekonomického růstu. Podle odhadu Evropské komise dosáhne letos strukturální deficit českých veřejných financí 1,4 procenta „potenciálního“ HDP a v příštím roce 1,1 procenta. A to je od námi vysněné rovnováhy stále poněkud daleko.
