Zelená daň ze superbohatství je hloupost. Ale lepší debatu o daních potřebujeme
Volby do Evropského parlamentu jsou sice jedny z nejdůležitějších pro život v Česku, voliči se k nim tak ale nechovají a chodí v nízkém počtu. Dlouhodobě také eurovolby přitahují nejrůznější bizarní partaje, jejichž zjevným cílem je pouze získat s minimálními náklady státní příspěvek, tedy odměnu za zisk více než jednoho procenta hlasů.
Překonat tuto metu se před pěti lety podařilo straně „Ano, vytrollíme europarlament“, letos se zřejmě o totéž pokouší Ano lepší EU s mimozemšťany (debata České televize, kde se moderátor zcela vážně ptá předsedy tohoto hnutí, který přišel do pořadu v převleku za zeleného marťana, do jaké frakce by se v případě zvolení zapojil, se zařadila mezi zlatý fond českého politického bizáru). A další dříve vládní, ale nyní dlouhodobě jednoprocentní Strana zelených přišla před volbami s návrhem, aby se v Česku zavedla nová daň ze superbohatství – Češi s majetkem nad 111 milionů korun by z dalších milionů nad tuto hranici měli platit ročně 3,5 procenta.
Ponechme stranou, že je to předvolební výkřik od strany, která se do europarlamentu skoro jistě nedostane, a daně navíc nejsou evropské téma, protože unijní harmonizace se týká jen malé části z nich. Návrh je špatný z mnoha důvodů. Daně z majetku dopadající na nejbohatší nejsou sice žádný komunistický výmysl a existují v řadě zemí, ale sazba se pohybuje kolem jednoho procenta, spíš níž. Zároveň se o zdanění superbohatých vede reálná debata na nadnárodní úrovni. Brazílie, která tento půlrok předsedá skupině nejbohatších států G20, tlačí na společnou dohodu zdanění nejbohatších a chce prosadit společnou deklaraci na toto téma na setkání ministrů financí v červenci. A dohodu o tom, jak by se měli superbohatí a jejich majetky danit, hodlá mít do roku 2027.
Řešit toto téma na nadnárodní úrovni smysl má. Sólo akce Česka s daní ve výši 3,5 procenta už ne – ta by znamenala, že by se leckterému kapitalistovi vyplatilo všechen majetek, který je aspoň trochu mobilní, odstěhovat do libovolného okolního státu, což na jednotném trhu EU není zase takový problém. I to je důvodem, proč mnoho evropských států, které tuto daň měly, ji také v devadesátých letech či v první dekádě nového století postupně zrušily.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
