Vzhledem k makroekonomickým důsledkům pandemie se během letošního roku výrazně uvolnila měnová politika. Mírně překvapivá je ale změna pohledu řady centrálních bankéřů směrem k delšímu období uvolněné měnové politiky.
Americká centrální banka ohlásila změnu měnové strategie – z cílování inflace na cílování průměrné inflace. Předtím, než FED poprvé zvýší sazby, bude tolerovat inflaci nad dvě procenta tak, dokud průměr nedosáhne dvou procent. Zatím neznáme časové období, z nějž se bude tento průměr počítat, ale představitelé FED čekají nyní růst sazeb až po roce 2023.
A první balónky minulý týden vypustila rovněž ECB, a to ústy Christine Lagardeové. Ta řekla, že cíl „těsně pod dvě procenta“ již není tolik na místě jako dříve a vedle toho zmínila také možnost cílovat průměrnou inflaci podobně jako FED. To se dá brát tak, že ECB tuto možnost reálně zvažuje, nicméně problémem může být dlouhé období velmi nízké inflace, kterým eurozóna prochází. To by totiž znamenalo, že k dosažení kýženého průměru by inflace musela být nad cílem opravdu dlouhou dobu.
Po této krizi by se světová ekonomika měla relativně svižně oživit (což vlastně již vidíme v datech). Je možné, že další vlny pandemie znovu způsobí ekonomický pokles, ale po jejich skončení (například s nástupem vakcíny) by tempo růstu světové ekonomiky mělo jít znovu a především pevněji nahoru.
A s tím se oživí inflační tlaky, kterým pomůže skutečnost, že vlády během krizových měsíců drží nahoře zaměstanost a domácí poptávku. Inflace tak začne růst. A je otázka, jak se skutečně zachovají centrální banky v okamžiku, kdy budou čelit významnému nárůstu inflace a nepůjde jen o „neškodné“ očekávání budoucího vývoje někdy za několik let. Osobně příliš nevěřím, že by FED čekal do roku 2024 nebo že by německé křídlo v ECB akceptovalo například tříprocentní inflaci.
Autor je ekonom České spořitelny
