Bostonský šok oživil debaty o teroru

Boston

Boston Zdroj: ctk

Když bomba umístěná nedaleko cílové pásky bostonského maratonu zabila tři lidi a více než 170 jich zranila, šlo o první úspěšný teroristický útok na území USA od 11. září 2001. Reakcí je zděšení a šok. Podobně jako po pádu budov WTC se objevují debaty o bezpečnosti a teroristické hrozbě. Tentokrát jsou však tyto diskuze o dost střízlivější, jak ukazují i světové komentáře. Ani bostonský Globe se přes pochopitelný patos nepouští do ukvapených závěrů.

The Boston Globe: Věci budou jako dřív

Ještě ani neutichly hrůzné zprávy z Copley Square a už se objevily chmurné předpovědi: Boston už nikdy nebude jako dřív. Maraton už nikdy nebude jako dřív. Den patriotů už nikdy nebude jako dřív. Vzhledem ke zvěrstvu, k němuž došlo, lze takové reakce pochopit.

Šok z tohoto útoku bude vrhat na město stín velmi, velmi dlouho, zejména vždy na Den patriotů. Ale pokud jde o věci, na kterých v Bostonu záleží nejvíc – o pocit svobody a radosti ze života v otevřené společnosti –, věci budou stejné jako dřív. Ano, dokonce i teď.

Po 11. září jsme také slýchali, že nic nebude jako dřív. Jestli se s něčím tehdy napevno počítalo, pak s tím, že další masakry budou následovat. Dokud nebudeme vědět víc o pachatelích posledního útoku, nemá smysl spekulovat o jejich motivech či nových bezpečnostních opatřeních.

Můžeme si ale být jisti jednou věcí: americká svoboda včetně svobody běhat maratony a slavit místní tradice nevyprchá.
Terorismus je velká hrozba.

Ale Američané čelili velkým hrozbám dvě stě let, aniž by se vzdali lásky ke svobodě, jež je pevně spjata s naším způsobem života. Ať se mezi dneškem a příštím Dnem patriotů změní cokoli, bytelnost americké svobody to určitě nebude.

The Guardian: Bomby a hysterie

Činy jako bostonský atentát jsou odpornými masovými vraždami, ale nejsou ještě terorismem. Teroristy dělá z těchto vrahů vnější prostředí, které se předhání v tom, aby jim vetknulo do ruky megafon. Vražda je zveličena, znovu a znovu přehrávána, popisována, analyzována. Akt násilí, který si nezaslouží vlastní význam, jej dostává.

Pohřeb Margaret Thatcherové v Londýně byl „přehodnocen z hlediska zpravodajského a bezpečnostního prostředí“, jako by kvůli Bostonu byl Londýn najednou méně bezpečným místem. Nedělní londýnský maraton byl ohrožen. David Cameron vystoupil s projevem. Boris Johnson vystoupil s projevem. Mohl se atentátník dočkat větší pocty?

Čínské přísloví radí, abychom se ptali, co nepřítel chce, abychom udělali. Terorista chce, abychom mu věnovali publicitu, odplatu. Média jsou jeho hlásnou troubou. Právě ona ukazují, že nehodlají odříznout teroristy od kyslíku, jímž je publicita. Masová hysterie je přitom hned po bombě druhou nejsilnější zbraní teroristy. Vystřelila. Čekáme jen na nějakého vyšinutého idiota, až nás oblaží svým poselstvím, které nepochybně uslyší celý svět.

Die Presse: Zvrhlá hra se strachem

Může se to stát každému. Nikde nejsi v bezpečí. To je zvrhlé poselství, které se bostonští atentátníci snaží vyslat prostým občanům. Proč útočit na běžce, kteří se účastní maratonu, na rodiče s dětmi, kteří ve volný den přihlížejí radostné sportovní události? Tato otázka zní v hlavách mnoha lidí a vyvolává smutek, vztek, bezradnost. Právě cynická volba obětí má mezi společnost, na niž se útočí, zasít pocit strachu a ohrožení.

Americká vláda a úřady dosud reagovaly na útoky uměřeně. Je to tak správně. Stoprocentní bezpečnost neexistuje. Stejně jako jiným zločincům i atentátníkům se zase znovu podaří najít v bezpečnostní struktuře mezeru. Není to příjemná představa pro západní společnosti. Jiné společnosti jsou zvyklé potýkat se denně s ohroženími, která jsou mnohem horší.

V den bostonského výbuchu zahynulo při atentátech v Iráku 35 lidí, den na to dalších 11. Běžnému Iráčanovi, Afghánci či Syřanovi přitom nezáleží na bezpečnosti jeho dětí o nic méně než běžnému Američanovi. To nečiní bostonský útok méně strašlivým. Je ale důležité, jak se s ním vyrovnáme. Společnost nesmí zešílet, jinak atentátníci vyhráli přinejmenším bitvu.