V poslední době neuškodí občas si přečíst komunistické Haló noviny. Čtenářské utrpení je vyváženo prozřením, v jak luxusní pozici se dnes KSČM v Česku nachází. Expředseda strany Miroslav Grebeníček, který se vždy kvůli bachařské minulosti svého otce vyhýbal jakýmkoli zmínkám o násilném chování, nyní tepe násilné přečiny pražského lobbisty či bratra pražského radního: „Zdánlivě jde o dvě náhodná extrémní vybočení z norem civilizovaného chování. V něčem je ale obojí příznakem současnosti.“
V dopisech Haló novin se už jen neutvrzují staří stalinisté a pohraničníci, že když se kalil třídní boj, tak to holt nebylo v rukavičkách. Čím dál více dopisů připomíná spíše návrat ztracených synů a dcer: „Dovolte mi, abych se omluvila za moji (sic!) naivitu a poblouznění v roce 1989. Omlouvám se za to, že jsem odsoudila KSČ a vyšla do ulic,“ píše třeba důchodkyně, jíž v padesátých letech komunisté zavřeli otce.
Ať už vláda Petra Nečase vydrží měsíc nebo třeba půl roku, komunisté stojí před branami moci v docela nové pozici. Tragickou kombinací hospodářské krize a diletantismu pravicových vlád se KSČM ocitla v roli přijatelného partnera do nového levicového začátku. Většina obyvatel prostě chce raději nové volby než stávající marasmus Nečasovy vlády, a to i přesto, že je jasné, po kom by vítězná ČSSD sáhla. Jak správně připomíná Die Welt, „zdá se, že Čechům je to jedno“.
Úpadek Nečasovy vlády přinesl komunistům mnohem silnější rehablitaci v očích veřejnosti, než v jakou mohli vůbec doufat. Přitom Nečas uspěl v minulých volbách právě se strašením rudooranžovou vládou, pak zase poděsil KSČM úvahami o pozastavení činnosti strany či přijetím zákona o protikomunistickém odboji. To vše ale pravice svými posledními skandály pohřbila.
Komunisté u vlády jsou v očích mnoha naštvaných občanů snesitelnou daní za konec nezdařené vlády pravice. Ta svými skutky komunistům nechtíc vystavěla nezaslouženou slavobránu jako zachráncům politické scény. Jak říká propagátor spolupráce s komunisty David Rath, jsou „spolehliví, seriózní, věcní“. A to lidé nyní chtějí. Že přitom velká část komunistů stále touží po totalitní vládě proletariátu a znárodňování, to už dnes pro mnoho občanů není podstatné. Bohužel.
