Je pochopitelné, že dnes, v době evropské dluhové krize, mají agentury strach, aby zase nevarovaly před požárem až ve chvíli, kdy budou už jen dohořívat trosky. Jenže tyto obavy je vedou k přístupu snad ještě horšímu: agentury se stávají proroky zkázy.
Evropská zlost nyní nejvíce směřuje k agentuře Standard & Poor’s. Těsně před klíčovým summitem EU to vzala ve velkém: snížení ratingu hrozí 15 zemím eurozóny a navrch Evropskému fondu finanční stability. Šéfa francouzské centrální banky Christiana Noyera to rozpálilo do běla. Vždyť ještě na podzim, v čase naprosté bezradnosti politiků, agentura potvrdila pro EFSF nejvyšší rating. Nyní už je naopak téměř jisté, že ECB začne tisknout peníze ve velkém a Němci prosadí na summitu reformu dozoru nad rozpočtovými hříšníky. Přesto nad EFSF visí hrozba.
V případě vztahu Francie a eurovalu agentura navíc vytváří tragikomický paradox jak z Hlavy XXII: euroval může přijít o rating kvůli snížení ratingu tříáčkových ručitelů (Francie). A Francie může přijít o rating kvůli hrozbě zvýšení závazků v eurovalu. Nedivme se Noyerovi, že běsní.
Samozřejmě ale platí, že ratingové agentury tak nešťastně řádí v evropských dluzích jen proto, že jim předtím Evropa takovou moc dala. Pravidla Basilej II z nich udělala nepostradatelného kvaziregulátora pro finanční instituce, státy se při hromadění dluhů vždy odvolávaly na agenturní dobrozdání. Bylo by krásné, kdyby nyní evropské státy mohly v klidu říci o agenturách totéž, co nedávno český prezident: „Nikdy jsem ani jejich výstupy nečetl. Nikdy mne nezajímaly. Nikdy mne neovlivňovaly. Považuji jejich produkt za slabý, povrchní a analyticky neobhajitelný a nikdy jsem nechápal, že se podle nich někdo může orientovat.“ Ale to nejde.
Tvrdohlavé popírání dluhové krize ze strany evropských lídrů udělalo z ratingů na čas jediného hlasatele pravého stavu věcí. A skeptické trhy se podle agenturních hodnocení nadále rozhodují. Současný závod tří velkých agentur o to, kdo namaluje většího čerta na evropskou zeď, bude časem možná hodnocen jako jeden z dalších velkých omylů v historii agentur. Evropští státníci s tím ale v tuto chvíli máloco svedou.
