Evropská centrální banka v červenci zvýší poprvé po dlouhé dekádě úrokové sazby. Pobaltským zemím to pomůže krotit inflaci, ale otazníky se kreslí nad osudem Itálie. Pokud by v ní začaly významně růst náklady na obsluhu státního dluhu, mohla by se dostat na kraj recese. I proto Evropská centrální banka plánuje zapojení nového měnověpolitického nástroje, který by situaci mohl zachránit, ale za cenu symbolického rozdělení eurozóny na minimálně dvě části.
Evropská centrální banka neprozradila, o jaký nástroj se jedná, a ani to nechtěla nijak více komentovat. Jen víme, že by mělo jít o způsob, jak krotit problémy s výnosy dluhopisů v zemích, u kterých by to bylo mimo jejich kontrolu. Víc nebylo potřeba říkat a výnos u desetiletého italského dluhopisu mírně klesl. Všem je totiž jasné, že se jedná právě o Itálii.
Jde o hodně. Itálie je obrovská ekonomika, devátá největší na světě a třetí největší v eurozóně hned po Německu a Francii. Jen pro srovnání, Řecko je ve světě až hluboko na 54. příčce, protože co do produkce je skoro desetinové. A není to zas tak dávno, abychom zapomněli, jak velké problémy dokázaly rostoucí úroky v Řecku způsobit. Itálie je děsivě veliká.
Jak bude vypadat investiční rok 2022?
Naneštěstí pro politiku centrální banky střežící euro ale není inflace v eurozóně sladěná. Zatímco Francie či Malta by si mohly snadno obhájit setrvání sazeb na nule a vyčkávání, v Pobaltí by už zoufale potřebovali sazby zvýšit, protože je tam inflace ještě vyšší než u nás. Sazby tedy nahoru půjdou. Musejí.
Bohužel ale inflace není jediný parametr, u něhož v Evropě chybí sladění. Problémem je i extrémní rozdíl v zadlužení jednotlivých zemí. Zatímco Estonsko patří mezi světové premianty a svůj dluh by snadno splatilo, Itálie je úplně na opačném konci tohoto žebříčku a patří mezi nejzadluženější místa na světě. Stručně řečeno, hodilo by se zacházet s Estonskem jinak než s Francií a úplně jinak než s Itálií.
Společná měna situaci komplikuje, protože není možné nastavit různé úrokové sazby pro jednotlivé země. To by se musela eurozóna rozbít. Jiné je to ale u kvantitativního uvolňování, tedy u masivních nákupů aktiv centrální bankou, v tomto případě tedy státních dluhopisů. Zatímco standardně dělá centrální banka jednu politiku a dluhopisy buď nakupuje, nebo prodává zpět, Evropská centrální banka by mohla symbolicky eurozónu rozdělit a v jedné části dluhopisy nakupovat a jinde prodávat. Dělala by tak v jedné části eurozóny proinflační politiku a ve druhé by proti inflaci bojovala. Respektive zvedla by sazby a v případě Itálie dopad této politiky brzdila, zatímco v Estonsku ho podporovala.
To eurozónu sice fakticky nerozdělí, ale symbolicky ano. Je to nástroj, který bude fungovat, ale symbolický řez jen vyšle silný signál, že eurozóna má pořád ještě daleko k optimální měnové oblasti. Mít jednu měnu má celou řadu výhod, ale dlouho jsme zapomínali i na náklady. Výsledkem nyní bude, že v jedné části eurozóny budeme podporovat růst, zatímco ve druhé ho krotit. Jen částečně, protože úrokové sazby se budou zvedat pro všechny stejně, ale dodatečný nástroj bude v jedné části eurové ekonomiky posilovat nákupní a investiční optimismus a v jiné ho tlumit.
Je jisté, že více než sedm let nepřetržitých nákupů dluhopisů Evropskou centrální bankou skončí, zastaví je vysoká inflace. Evropská centrální banka už zastavila svůj speciální pandemický nástroj, ale nestačilo to. Musí se vytasit s novým krizovým nástrojem. Ten symbolicky rozdělí eurozónu a dá munici do rukou kritikům celého projektu.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
