Žádný vyjednavač v historii neměl tak absolutní a nevyčerpatelný zásobník argumentů, aby soupeře zatlačil zcela a oprávněně do kouta, jako Česko v „souboji“ s aerolinkami Smartwings ohledně podmínek, za kterých firmě poskytne svou pomoc. Když stát vymýšlel podmínky plánované záruky za půjčky Smartwings až do výše necelé miliardy, dalo se totiž vymyslet mnohé.
Možná trochu nefér by byl požadavek na slib letecké společnosti, aby napříč Evropou už provždy létala jen s oběma zapnutými motory. A když ne, tak aby alespoň pilot přiznal včas barvu. Vždyť Smartwings za to přece nemohly, šlo o soukromý „byznys“ kapitána letu, který byl pouhou shodou okolností šéfpilotem společnosti.
Možná tak trochu jako spadlý z měsíce by působil požadavek na to, aby český spoluvlastník Smartwings nedržel svůj podíl skrze holandský daňový ráj. Vždyť přece daňové ráje jsou letitým českým, potažmo evropským standardem, který dobře a stabilně funguje, a nikdo na jeho struktury nestačí. Krom toho jsou v daňových rájích přece všichni, co něco znamenají, patří to k bontonu a v bahamských, ale hlavně amsterdamských letištních saloncích se přece dojednávají ty hlavní věci.
Argumentovat tím, že jde o zpola čínskou firmu, by bylo neuctivé vůči regionálním preferencím pana prezidenta, který navíc přece plán záchrany nízkonákladového dopravce na víkendové schůzce nadšeně a halasně odkýval.
Zcela nejapné by pak bylo požadovat po uzavřeném investičním fondu Unimex Group pánů Jiřího Šimáněho a Jaromíra Šmejkala, jinak také spolumajitelů Smartwings Group, aby danil své zisky 19 procenty a nikoli pěti, protože z podstaty věci tento fond není fondem kolektivního investování, a neměl by tak mít na zvýhodněnou sazbu nárok. Nejapné, protože fond přece dodržuje platnou, byť špatně napsanou legislativu.
Místo toho všeho stát vymyslel, že skupina Smartwings převezme jméno své dceřinky ČSA. #SorryJako.
