K tomu lze smutně podotknout, že česká železnice žádnou vysokorychlostní budoucnost nemá, neboť nikdo pro ni zatím přes řadu velkoústých prohlášení významněji nehnul prstem. A není to jen vina politiků a stratégů na správě železnic.
V českých zemích si obecně raději hýčkáme zastaralé lokálky, které se při troše štěstí plouží krajinou až padesátikilometrovou rychlostí. Jsou romantické, roztomilé a vzbuzují nostalgii. A čerta záleží na tom, že jezdí prázdné. Nedej bože, aby se snad někde objevil nápad na jejich zrušení. Tu se vzedme vlna odporu, podepisují se petice, starostové píší do parlamentu a přeprava jednoho železničáře na šichtu se překřtí na nezbytnou dopravní obslužnost.
Stejná vlna odporu se pak zvedá, když se ukáže, že by někde mohla za desítky let vést rychlotrať. To se zase naopak proti železnici brojí. Ano, jsme národ milovníků železnice, ale jen té naší rakousko-uherské. Ale v Zápisníku není ve zvyku končit pesimisticky. Jednu rychlotrať přece jenom máme. Je jí zkušební okruh u Velimi. Tam se můžeme na tu cizí železniční budoucnost chodit alespoň dívat.
