Hemží se známými jmény, strany, straničky i hnutí se předbíhají v tom, kolik jich dokážou nabídnout. Někteří matadoři to dokonce zkoušejí na vlastní pěst a ohlašují vznik nových politických frakcí. V éteru létají pojmy konzervatismus, liberalismus, ekologie a mnohé další prázdné konzervy s etiketami známých tváří. Ty zatím slibují jediné – my už v té vile byli, byla s námi přece zábava. Takže určitě bude zase.
Možná se dočkáme i volebních programů, ale o ty, jak to tak vypadá, zase tolik nejde. Alespoň ne v první řadě. Oslnit mají osobnosti. Exprezident Václav Klaus, prezident Miloš Zeman. Ani jeden z nich sice přímo do voleb nepůjde, ale ten první v průběhu následujících dvou měsíců rád aktivně pomůže těm, kteří do volebního souboje půjdou i bez něho. Ten druhý zase do klání vysílá svého kancléře Vratislava Mynáře; jde jen o to přesvědčit voliče, že je to vlastně skoro totéž. „Symboly“ pravice a levice jsou pořád silné.
Není proto divu, že se další a další uskupení snaží získat pod svou značku alespoň některé z těch, kteří s hlavními hvězdami kdysi tu první ligu hrávali. Jde přece hlavně o marketing. Už jednou to vyšlo s kalendářem pohledných děv, tak proč to nezkusit ještě jednou v bleděmodrém.
Voliči se dnes tak jako tak už dost obtížně orientují v tom, co je vlastně pravice a co levice, tak nač formulovat přesnou a srozumitelnou politiku. Ostatně mnohé strany na to kvůli vnitřním sporům ani nemají čas. Obzvlášť ty fungl nové. Vře to ve Straně práv občanů, tři týdny před uzavřením kandidátek se začínají bouřit zemanovci v regionech.
Poprasku se nevyhnulo ani Babišovo hnutí ANO, z něj zase pro změnu odešli přímo někteří členové předsednictva. Tvrdí, že hnutí nejde o členy, ale především o sympatizanty. Čert ví, na čí straně je pravda. Ale to, že mnohým nováčkům jde víc o sympatizanty, rozuměj voliče, než o budování klasických stranických struktur, je fakt. Proto ta honba za známými jmény.
Čísla, kterými budou označeny hlasovací lístky jednotlivých stran, vylosuje státní volební komise druhého října, o dvanáct dnů později začnou na voliče z televize a z rozhlasu útočit spoty politických frakcí. Na to, aby si voliči uvědomili, že volby nejsou totéž co reality show, jakkoli se je strany a politici snaží přesvědčit o opaku, přece jenom ještě nějaký čas zbývá.
Strany alespoň s nějakými volebními programy nakonec přijít musí. A číst bychom je tentokrát měli velmi pozorně. Jinak si konkurz do vily Volených možná budeme muset za rok či dva znovu zopakovat. Chybami se sice člověk učí, ale občas to bývá zbytečně trpká zkušenost.
