Papeži Benediktu XVI. se chystá nevšední čtenářský zážitek. Jeden exemplář Halíkovy oceněné knihy Vzdáleným nablízku putuje i do Vatikánu. Jak se mu asi budou číst úvodní slova knihy, že s ateisty Halík souhlasí skoro ve všem? Či pochybování, zda by se současný papež připojil pod myšlenku mladého profesora Josepha Ratzingera, že víra v Ježíše je dnes stromem s usychajícími větvemi?
„Napjatě budu čekat jeho reakci,“ odpovídá Halík a odmítá, že by jeho pozice v katolickém světě byla příliš liberální: „Ta mezinárodní ocenění mého díla svědčí o tom, že zdaleka nejsem v rámcisvětového katolicismu chápán jako nějaký podezřelý element. Tak se jevím převážně jen těm katolíkům, kteří opravdu připomínají strom s usychajícími větvemi.“ Papežovy reakce se ale teolog nemusí nejspíš bát. Po opatrném oťukávání z počátku Benediktova pontifikátu si Halík papeže oblíbil.
Benedikt mu zase v roce 2008 udělil čestný titul monsignora. V Česku to má Halík se svou tolerantní vírou o poznání těžší. Čelí většině nevěřících a i v té malé komunitě tuzemských katolíků ho ostřelují krajní konzervativci, kteří ho nezřídka označují za kacíře. Ani ve veřejném životě není zdaleka přijatelný pro všechny. Jeho časté přestřelky především s Václavem Klausem vyvrcholily naposled prezidentovým prohlášením, že „mezi Koniášem a Halíkem vidí rozdíl pouhých tří století (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém)“.
Obroda, která se nekonala
Na poměry, ve kterých žil, dostal rodilý Pražan Tomáš Halík výjimečné vzdělání. Na studiích sociologie a filozofie u Jana Patočky získal během pražského jara možnost vyjet na Západ. I po návratu do normalizace ale o dobré učitele nepřišel. Oto Mádr nebo Josef Zvěřina mu ukázali cestu hrdé víry těžce zkoušené komunismem.
V roce 1977 nepodepsal Chartu 77, raději dal přednost druhému způsobu, jak čelit režimu. V roce 1978 byl ve východoněmeckém Erfurtu tajně vysvěcen na kněze a brzy se stal významnou osobou tuzemské podzemní církve. StB si ho ale stejně našla, byť ho mylně považovala za důležitého jezuitu. Během normalizace tak sloužil jako podnikový sociolog, psycholog a nakonec jako psychoterapeut závislostí.
V podzemní církvi připravil velký projekt Deset let duchovní obnovy národa, který by během dekády měl morálně obrodit národ a rozvinout spolupráci všech církví. Nic moc z toho ale nakonec nebylo, a tak rok 1989 zastihl katolíky sice jako nebývale populární symbol odporu proti komunismu, ale bez programu. „Tenkrát jsme my, kteří volali, že církev nemůže do liberálního prostředí přenést taktiku kruhové obrany z doby komunismu, nýbrž že se musí naučit být kompetentním hlasem ve svobodném koncertu mnoha hlasů, byli v českém katolickém prostředí hodně okřikováni a nepochopeni,“ říká Halík a dokládá to i svým vyhazovem z pražské teologické fakulty v roce 1993.
Češi jako Zacheové
Halík po roce 1989 začal ve 41 letech kariérně dohánět to, co mu bylo upřeno. Přes pražskou katolickou fakultu přešel k filozofické fakultě, kde se stal v roce 1997 profesorem. Zároveň si z nedalekého pražského kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze udělal příbytek pro své kněžské povolání. A i v církvi samotné se stal sekretářem biskupské konference. K tomu sbíral pocty z Vatikánu i ze západoevropských univerzit.
To vše mu ale nestačilo. Za své poslání považuje především šíření tolerantní víry mezi Čechy, které připodobňuje v oceněné knize k biblickému podobenství o Zacheovi.
Ten zvědavě z fíkovníku pokukuje po Ježíšovi, ale nemá odvahu se k němu přiblížit, protože nemá tak docela zameteno před svým prahem. Halík také těmto bezvěrcům, kteří ale touží po jistotě víry, říká „něcisté“, protože o něco chtějí svůj život opřít.
„Cítil bych se nesvůj v jednolitém prostředí tradičního katolicismu, nudilo by mne stejně jako stádní ateismus většiny. Jsem rád, že víra u nás není samozřejmostí, zvykem, nýbrž svobodnou osobní volbou a jistým nonkonformismem – to víru nutí jít hlouběji, stále o ní přemýšlet,“ vysvětluje.
Skoroprezident
Halíkovo poselství má ale dosah nejen kvůli kázání či knihám. Teolog je stále přítomen v médiích a neustále má našlápnuto do politiky. Už od devadesátých let se nemá v lásce s Klausovou ODS, nicméně například ještě po volbách v roce 1996 decentně kritizoval: „Z odborných předmětů dostala ODS výbornou, ale zároveň dostala sníženou známku z chování.“ V roce 1999 ale už docela otevřeně vystoupil proti ODS a ČSSD. Byl také jedním z iniciátorů výzvy Impuls 99, kterým se nelíbila role českého voliče jako „volebního automatu“. Pak se ale opět stáhl, hostoval na oxfordské univerzitě a bavil se průzkumy o své možné prezidentské kandidatuře.
Ač katolík v ateistické zemi, v roce 1998 platil za třetího nejpřijatelnějšího uchazeče o Hrad. Stejně tak v roce 2002 byl v popularitě hned za Klausem a Petrem Pithartem. Podobné spekulace se opakují každou volbu. Halík prý má už dlouho jasno: „Před asi dvanácti lety jsem po jednom rozhovoru s Václavem Havlem nevylučoval, že budu muset na čas obětovat vše, co mne těší, a dát se do namáhavé politické služby občanské společnosti. Jsem rád, že k tomu nedošlo, a dnes už k tomu ochoten nejsem.“
Že nechce být prezidentem či senátorem, ale ještě neznamená, že neměl na prezidentskou volbu nikdy žádný vliv.
Nejvýrazněji to bylo vidět v roce 2008, kdy se rozpolcení lidovci rozhodovali, zda podporovat Klause na Hrad, či ne. Současný arcibiskup pražský Dominik Duka verboval lidovecké zákonodárce za Klause, Halík zase proti. Lidovcům napsal: „Já osobně jsem přesvědčen, že v současné chvíli jde nikoliv o ryze politický, nýbrž o mravní zápas – zejména mezi sociálním důrazem u Švejnara a neoliberalismem a kultem divokého kapitalismu u Klause.“
Nakonec většina lidovců volila Klause, ale když za to nedostali církevní vyrovnání, někteří jako například expředseda lidovců Cyril Svoboda své zištné volby litovali.
Raději azyl než Bátoru premiérem
Ojediněle se Halík s Klausem i shodne (například ohledně registrovaného partnerství či pochodu homosexuálů), jinak jsou ale příkopy hlubší, než kdy jindy. Naposledy, když kritizoval extremistického úředníka Ladislava Bátoru za „fašizující maloměšťáctví“. Klaus mu odpověděl, že je Koniáš. Některým věřícím, kteří mají jinak rádi Halíkův výklad víry, jeho společenské angažmá vadí. Kněz ale trvá na svém: „Považuji za svou mravní a intelektuální povinnost oponovat mnoha názorům a politickému stylu, spojenému s Klausem a dnes tlumočenému především jeho hlásnou troubou Hájkem a Jaklem.
A když se lidé jako Hájek a Bátora začínají zaštiťovat křesťanstvím, a tím křesťanství strašně diskreditují, je mou povinností se od toho distancovat a ukázat jinou tvář křesťanství,“ říká Halík s tím, že víra a kněžství ho přece nezbavují občanské odpovědnosti. Bátoru nepodceňuje. Podle něj mohou být tito lidé velmi úspěšní tím, „že přesně vyjadřují, co si myslí lidé, kteří nemyslí“.
Ani po jednom z vrcholu své kariéry v podobě ocenění knihy Vzdáleným nablízku se na delší dobu na nějakou prestižní zahraniční univerzitu nechystá. Jak říká: „Rád se vracím domů.“ Přesto zmiňuje jednu možnost, kdy by se s Čechy rozloučil na delší čas: „Pouze kdyby se u nás stala prezidentkou Bobošíková, premiérem Bátora či Hájek a vystoupili jsme z EU, asi bych požádal někde na Západě o politický azyl, protože na partyzánskou válku či další odboj jsem už starý, a to, co by následovalo, bych nechtěl vidět.“
