Korejský problém trvá dekády. Nic nenasvědčuje tomu, že by zrovna teď vstupoval do kritické fáze.
„Nechceme sjednocený Korejský poloostrov. A současně nechceme, aby Severní Korejci vyvolávali větší problémy, než systém unese.“ Tak Hillary Clintonová v červnu 2013, jen pár měsíců po svém odchodu z funkce ministryně zahraničí, na přednášce pro banku Goldman Sachs shrnula dlouhodobou „korejskou politiku“ USA. Jinými slovy sjednocené Koreji by dominovala beztak už ekonomicky a technologicky mocná jižní polovina. A Washington nechce, aby donedávna vazalskému Soulu příliš narůstal hřebínek.
Čínský problém
Severní polovina si i proto může sem tam odpálit nějakou tu raketu. Ale nesmí zase zacházet moc daleko. Co víc, i podle tehdejších slov Clintonové je Pchjongjang beztak především „problémem Číny“. A lze předpokládat, že na uchování korejského statu quo má zájem i Čína – KLDR v současné podobě je s to trvale odsávat část americké i jihokorejské energie. A jistou ironií je, že ani Peking jistě nechce, aby Soulu narůstal hřebínek.
Chladný kalkul velmocí kolem drakonického režimu v Severní Koreji fungoval poměrně dlouho, aniž by kdokoli na Západě pod záminkou „Kim musí jít“ začal třeba financovat nějaké severokorejské disidenty. I proto je pravděpodobné, že sami první dva Kimové, zakladatel komunistické dynastie a jeho syn, tento kalkul v tichosti akceptovali a na pravidla hry přistoupili. Po každé jejich „ukázce síly“, která prakticky vždy porušila nějakou z četných rezolucí OSN, přišla „jednání“, na nichž se Kimové použití síly „zřekli“. Za tento „ústupek“ pro svou hladovou zemi pravidelně dostávali tisíce tun rýže a pohonných hmot.
Teď jsou ale na scéně dva noví hráči, i když přirovnání ke kohoutům na smetišti by asi bylo vhodnější. Kimovský vnuk odpaluje (sem tam dokonce i funkční) rakety různě do moří vůkol a hrozí zničením dokonce samotnému Washingtonu – jako by snad už ani žádnou rýži nepotřeboval, ačkoli ji potřebuje jako nikdy. A druhý kohout z Bílého domu mu odpovídá hrozbami, často i formulovanými ve srovnatelném fanfarónském duchu. Jen je v tomto případě doplňují klasické americké „nepřekročitelné červené čáry“
Korejský problém se táhne dekády, ale pokud si odmyslíme válečnické halekání z obou stran, zatím nic skutečně prokazatelného nenaznačuje, že by zrovna nyní vstupoval do fáze nejhlubší krize. Že by se proměnil v hrozbu, které je třeba okamžitě a rozhodně čelit. Trumpův Bílý dům ale vytváří dojem, že se děje právě to a nic jiného. Nebo lépe – že řešení neřešitelného problému jen čekalo na odhodlaného realitního byznysmena. Ke Korejskému poloostrovu míří americká (nejaderná) flotila, prezident bezprecedentně svolává stovku senátorů na brífink za zavřenými dveřmi, velvyslankyně při OSN už popisuje, jak se budou mačkat tlačítka k odpalování raket…
Ostruhy válečníka
Donald Trump si už diskutabilním útokem na leteckou základnu v Sýrii vysloužil doma ostruhy „prezidenta-válečníka“. Z tohoto pohledu lze i aktuální strašení válkou proti vyhladovělé Severní Koreji vnímat jen jako další pokus využít zahraniční politiku k posilování popularity a autority na americké scéně. Současně ale platí, že nejen Kimovi, ale ani Trumpovi do hlavy nikdo nevidí. Nebýt neoddiskutovatelné možnosti, že se toto jejich – místy až groteskní – přebíjení v bombastických pohrůžkách může snadno proměnit v jaderný konflikt, dalo by se nad vším mávnout rukou jako nad novým koloritem. Čína proto preventivně varuje Trumpa, aby se držel svého, a okázale spouští na vodu svou první letadlovou loď.
Otázka je tedy vlastně prostá: Půjde Trump jen kvůli Severní Koreji do války s Čínou? Takový blázen snad zas není.
