Je to někdo, komu snad i ten největší cynik dokáže věřit, že to myslí upřímně. Ale to by samo o sobě bylo málo. Andrej Kiska nepatří k nejobratnějším řečníkům, ale sám jeho život se stal příběhem, který mluví za vše.
Krátce po revoluci zamířil do Spojených států, aby tam uskutečnil americký sen. Dřel v obchůdku u benzinky, mačkal se v podnájmu s několika Slováky a Poláky a nakonec za své těžce vydělané dolary nakoupil akcie firmy, která záhy zkrachovala. Zamířil tedy domů. S jakými pocity?
„Z Ameriky jsem si přinesl nesmírnou chuť podnikat. Našel jsem odvahu nebát se jít do toho i přesto, že to nemusí vyjít,“ uvedl v jednom rozhovoru.
Po návratu se mu skutečně dařilo, stal se z něj mimořádně úspěšný podnikatel. A místo potřeby své impérium neustále rozšiřovat – ano, je to narážka na jiného Andreje zamířivšího do politiky – pocítil chuť dělit se o své prostředky s lidmi, kteří to naléhavě potřebují. Spoluzaložil nadaci Dobrý anděl, která pomáhá třeba dětem s rakovinou. „Pomáhat je morální povinností každého úspěšného člověka,“ prohlásil.
Výstižně to popsal slovenský deník Sme: „Češi nám Kisku závidí, ačkoli to není právě Václav Havel. Není to, naštěstí, ani Miloš Zeman.“
