Financial Times: Draghi nafukuje bublinu
Vládní dluhopisy bývaly nezáživnými aktivy. Už to neplatí. Od chvíle, kdy centrální banky začaly nafukovat své bilance, vládní bondy se staly vzrušujícími do té míry, že investoři nakoupili papíry se záporným výnosem za dva biliony eur. Dokonce ani během Velké deprese se výnosy bondů nepodívaly pod nulu. Že by se před námi zjevovalo vzácné zvíře – dluhopisová bublina? Někteří ekonomové tvrdí, že se zásadně změnily předpoklady pro pravděpodobnost a dosah krizových událostí a že lidé, kteří o implozi finančního systému uvažovali jako o něčem, co přichází jednou za sto let, mohou dnes totéž vnímat jako mnohem běžnější událost.
To by mohlo vysvětlit pokrizový pokles dluhopisových výnosů. Jednodušší verze zní, že přebytek globálních úspor se střetává s nedostatkem bezpečných aktiv. A tato nerovnováha je nyní ještě zhoršována politikou kvantitativního uvolňování. Někoho je třeba přesvědčit, aby prodal své bondy centrální bance, která jich chce nakoupit každý měsíc za 60 miliard eur. Ale obvyklí podezřelí k tomu nemají důvod. Banky mají vládní bondy v portfoliích, aby vyhověly regulím. Draghi nakupovat musí. Jako v každé bublině přichází čas velkých her spekulantů. Nejbezpečnější evropské aktivum, německé bondy, bude stát v čele dalšího sestupu do záporných výnosů.
Ostatní méně bezpečná aktiva budou Jestliže je podstatou bubliny odtržení cen od fundamentů, tak to je přesně směr, jímž míří dluhopisy zemí eurozóny.
Frankfurter Allgemeine Zeitung: Jeden Dax, prosím
ECB obšťastnila trhy. Ceny dluhopisů jsou v rekordních výškách, ceny akcií jakbysmet. Velmi si polepšily i mnohé nemovitosti. A to evropští centrální bankéři teprve začínají. Každý měsíc by na trhy měli napumpovat 60 miliard eur. Za to by ECB mohla koupit Adidas, ThyssenKrupp a Münchener Rück.
Nebo Lufthansu, Deutsche Bank a zbytek Commerzbank. Na nejcennější německý podnik Bayer by potřebovala dvě měsíční „splátky“. Už v roce 2016 by objem uvolněných peněz stačil na zakoupení celého indexu Dax. Nicméně ECB nakupuje jinak než její japonští kolegové a nenakupuje přímo akcie, ale hlavně státní dluhopisy. Z této oblasti tím však vypuzuje jiné investory, kteří jen stěží obratem nacpou své peníze do akcií Daimleru nebo BASF. Cenové efekty na trzích jsou enormní. Radost těch, kterým pomohou, je odpovídající. Kdo ale bydlí v nájmu, nemá akcie a zrovna příští dovolenou chtěl strávit v Americe, takže se rozčiluje kvůli slabému euru, je v nevýhodě.
Wall Street Journal: Japonské varování
Mezi vším nadšením ze zahájení nákupů vládních dluhopisů Evropanům možná unikla zpráva, že reálné mzdy v Japonsku opět klesly. Japonci vydělávají o 7,5 procenta méně než před finanční panikou roku 2008. A více než polovinu tohoto poklesu má na svědomí Tokio se svou politikou „kvantitativního uvolňování“. To je pro Evropu velké varování. Bank of Japan i ECB naládovaly své monetární bazuky proti hrozbě deflace. Doufají, že slabší kurz měny povzbudí export, vyšší výdělky vývozců spustí firemní investice, což se promítne i do vyšších platů, které zase pomohou domácí poptávce. Pád reálných mezd ukazuje, jak to zabralo v Japonsku.
Vývozci nereagovali na oslabení jenu snížením cen v zahraničí. Místo toho využili slabšího jenu, aby si zajistili vyšší domácí tržby. Po započtení kurzu se objem exportu nezměnil – pořád je asi 25 procent pod předkrizovou úrovní. Japonská přítomnost není nevyhnutelně evropskou budoucností. Eurozóna nestárne tak rychle a její regulace není tak rigidní. Možná silnější evropské odbory vybojují výraznější nárůsty mezd.
Ale Mario Draghi rozumí hranicím monetární politiky a zřejmě i jejím rizikům. Poslední rok strávil výzvami evropským politikům, aby mu vyšli naproti reformami na nabídkové straně, které by jeho měnové politice zabránily japanizovat Evropu.
