Příchod nového roku spustil lavinu předpovědí a prognóz, a to nejenom na tento krásně zakulacený rok, ale i na celé desetiletí. Německo není výjimkou. Dá se dokonce říct, že příchod letopočtu s dvojkou na třetím místě vyvolal v Německu ještě větší futuristické šílenství než v jiných zemích.
Důvod je prostý: historické srovnání s dvacátými lety minulého století, která přinesla naději na demokratickou budoucnost, posléze ale vedla k rozvrácení země, jež připravilo půdu pro nástup nacistů k moci.
Obava z toho, že by se historie mohla opakovat a že by Německo mohlo přijít o demokratické prostředí, které tak úzkostlivě buduje 70 let, není ve veřejném prostoru úplně malá a jakékoliv kritické vystoupení vůči současnému systému je okamžitě bráno jako rezonance nacistické katastrofy.
Řada deníků a časopisů se v prognózách přes tento černý stín dokázala přenést a věnovala se strašidlům přicházejícím. Tím největším se Němcům jeví hospodářská proměna, která svět čeká v souvislosti s digitalizací, klimatickou změnou a růstem nejlidnatějších států světa.
Němci se bojí, že se jejich země za deset let prudce propadne ve světovém vývozu a bude muset radikálně přetvořit svou industriální tvář. Bojí se, že nezvládnou bez větších krizí přejít ze stále velmi průmyslového nastavení do zcela postindustriálního módu.
V tom budou německé a české starosti dvacátých let podobné, jen s tím rozdílem, že Češi v průmysl na sto procent věří. Stejný je i strach z vlády důchodců. Na konci roku 2030 bude každý čtvrtý Němec v důchodovém věku, což totálně promění fungování společnosti chápané jako systém veřejných služeb. A samozřejmě to změní i politiku. V Česku se tak už děje, a co teprve na konci dvacátých let.
