Odposlechy slovenských novinářů stály ministra místo

Ľubomír Galko

Ľubomír Galko Zdroj: ctk

Slovenskem hýbe skandál s odposlechy. Vojenská rozvědka odposlouchávala dva novináře deníku Pravda a také šéfa zpravodajské televize TA3 a seznam se dále rozrůstá. Aféra už stála místo ministra obrany Ľubomíra Galka. A přirozeně rozpoutala širokou debatu v médiích o postavení novináře a zneužívání politické moci.

SME

Jsou novináři výjimeční?

Učitelé, traktoristé i železničáři mají plné právo se ptát, zda by novináři měli být skutečně více než jiní chráněni proti odposlouchávání. Copak jsou něco víc?

Tiskový zákon říká, že vydavatel i jeho zaměstnanci „jsou povinni zachovávat mlčenlivost o zdroji informací“, která neplatí v podstatě jen ve dvou případech: pokud jim zdroj dá souhlas a pokud trestní právo káže překazit spáchání trestného činu. To je kdy? Když jde o korupci anebo o čin s horní trestní sazbou deset a více let. Redaktoři Pravdy byli podle všeho sledováni, aby Vojenské zpravodajství dovedli k lidem, kteří ohrožují utajované skutečnosti. Při tomto činu ale trest nikdy nedosáhne deseti let. Jinými slovy, i kdyby novináři chtěli jít Galkovi osobně nahlásit, kdo jim dal tajné informace, nesměli by to udělat. Tajné služby budou o novinářích vždy vědět víc než naopak. Stejně tak budou mít vždy lepší přístup k informacím. Ale zdravá společnost dělá vše pro to, aby měli novináři alespoň minimální výhody.

Jejich zvýšená ochrana není myšlena jako urážka učitelů a řidičů. Naopak, má zabezpečit, aby i oni měli alespoň malou šanci dozvědět se, co dělají ti, jejichž pravomoci jsou skoro neomezené a jimž téměř nikdo nekouká přes rameno.

Pravda

Ve hře je společnost

Odposlouchávání novinářů vojenskou tajnou službou? A co čekat ve státě, kde velká část politické třídy při obsazování postů bohorovně ignoruje jakékoli nároky na odbornou či lidskou způsobilost kandidátů? V takové zemi to ani nemůže překvapit. Což ovšem nijak nesnižuje vážnost situace. Zneužívání moci má steré podoby. Od brutálně přímočarých až po sofistikované. V drtivé většině však bývají jeho motivy banální – chamtivost a boj o vliv. Banálnost motivů by však neměla nikoho zmýlit. Zneužití moci je zdrojem zla nepoměrně většího, než jakým jsou pohnutky jeho aktérů.

Zkorumpovaný úředník je osobně jen obyčejný zloděj, ale korupce jako jev je mor, který ničí společnost. Politici, kteří jsou ochotni zneužívat represivní aparát státu, jsou také víc než jen mocichtivými jednotlivci. Jsou nebezpečím pro celou společnost. Zájmem státu musí být, aby se takoví lidé nikdy nemohli schovávat za zájem státu. Ani nejlepší zákony tomu nezabrání. Společnost se proto musí umět bránit i poté, co se zlo přihodí. Správná otázka tedy nezní „Jak je to možné?“ Možné to je všude na světě, v každém režimu. Důležité je, co s tím uděláme. Musí přijít bezodkladné vyšetřování a potrestání viníků.