Pavel Kohout: Postřehy z předkrizového léta

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: wikimedia.org/Andy Armstrong

Itálie, léto 2011. Historická centra měst, galerie, pizzerie, trattorie a osterie lákají turisty jako každý rok. A přece je tu rozdíl: přibyly sprejované nápisy: Noi la crisi non la paghiamo. My tu krizi nezaplatíme. Docela to chápu. Ital, který pracuje a platí pořádně vysoké daně, nemá chuť platit víc. Nezaměstnaný mladý Ital, který nemá peníze na bydlení a založení vlastní rodiny, má ještě menší chuť něco platit.

Ale kdo tedy zaplatí italský dluh ve výši kolem 120 procent HDP? A jak ten dluh vůbec vznikl?

Itálie dlužila kolem sta procent HDP již v roce 1989. Dávno před finanční krizí bylo dost času uvést rozpočet do pořádku. Ale ne. Vlády nechtěly omezovat sociální výdaje. „Vysoce zadlužené ekonomiky, zvláště ty, které hrnou krátkodobý dluh před sebou, mohou fungovat jen na základě důvěry. (…) Ta však málokdy přečká navždy, zejména roste-li dluh bez kontroly,“ píší ekonomové Carmen Reinhartová a Ken Rogoff. No a letos v létě důvěra vyschla. A až na podzim zaprší, nevrátí se.

Příčinou krize nejsou rejdy židozednářských bankéřů, jak si někdo naivně namlouvá. Příčinou je bujení sociálního státu. Ten dospěl do bodu zhroucení. Itálie už to jednou zažila: během poslední fáze života římského impéria.

Totéž platí pro Británii. Fotografie pachatelů londýnských násilností ukazují dobře živenou a oblečenou mládež. Žádné podvyživené chudáky v hadrech, kteří by kradli chléb z holé nutnosti jako Jean Valjean. Londýnská lůza má zabezpečené základní životní potřeby, internet i manažerské mobily. Navíc fůru času. Nudu je třeba rozptýlit, takže co třeba vyrabovat pár obchodů?

Existuje jediný účinný lék na sociální vyloučenost: seškrtat sociální výdaje k absolutní nule, aby „vyloučenci“ ve vlastním žaludku cítili akutní potřebu zapojit se do pracovního procesu.
Také bankovní krize je důsledkem krize sociálního státu. Vlády v Evropě se snažily stimulovat tvorbu bankovních úvěrů v naději, že podpoří růst a zaměstnanost. Chvíli to fungovalo. Jenže pak se organismus zhroutil. Doping veřejného dluhu vedl ke krizi veřejných financí, doping soukromých úvěrů k bankovní krizi.

Něco mi říká, že léto 2011 bude pro západní sociální stát podobnou předehrou pádu jako léto 1989 pro bývalé socialistické země. Pravá krize teprve přijde. A co přijde po socialismu, který selhal? Kapitalismus, co jiného. Alternativy již byly vyzkoušeny: socialismus nacionální, leninský, reálný, reformní, arabský, fabiánský, tržní, s lidskou tváří… Selhaly všechny.

Dnes krachuje západoevropský sociální stát financovaný na dluh. Je čas, aby se lidé zase začali starat sami o sebe.

Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners