Viktorem Janukovyčem prosazený smíšený volební systém se k prezidentu Petru Porošenkovi a premiéru Arseniji Jaceňukovi zachoval pěkně škodolibě. Čokoládový podnikatel bude mít více seslí v parlamentu, léta odstrkovaný šéf Lidové fronty se však chlubí vyšším skóre ve stranickém klání.
Porošenko, jenž nemá Janukovyčovy pravomoci, přitom doufal v přesvědčivé vítězství a průzkumy ho ve snění podporovaly. Teď ho však čekají tvrdá koaliční jednání, jelikož měsíci vládnutí a volbami posílený Jaceňuk nehodlá pustit nic z toho, co urval.
Naivní očekávání změny
Politika je však jen jakousi vyšší formou každodenního boje Ukrajinců o přežití. Bylo by naivní očekávat, že s proklamovanými proevropskými ideály se najednou od základu změní. Porošenko a Jaceňuk jsou jejími typickými produkty a nakonec se nějak domluví, i když se po celé funkční období nejspíš neustále budou ohlížet přes rameno.
Horší je, že premiérova snaha prosadit svůj scénář a dostat do koalice co nejvíce subjektů se dá chápat také jako strach ze špinavé práce, která vládu čeká. Začíná být nevyhnutelné, aby se magické slovo „reformy“ zhmotnilo v konkrétní kroky. A ty se Ukrajincům líbit nebudou. Je otázkou, zda nová vláda najde vůli rázně se postavit k situaci v Donbasu, nebo se pokusí nechat problém vyhnít.
Rusko oznámilo, že ukrajinské hlasování uzná, jen okamžik předtím, než dalo zelenou i trucpodniku v Doněcké a Luhanské oblasti. Poznámky Putinova ministra zahraničí Sergeje Lavrova se dají číst takto: Bereme na vědomí, že na většinovém území převládl západní kurz a volby ho legitimizovaly, vy se na oplátku smiřte s východním směřováním Donbasu a jeho představiteli, kteří vzejdou z tamního klání.
Nabídka skutečného míru
Přes počáteční odpor to nakonec nemusí být tak nepřijatelná nabídka jak pro starostmi zavalený Kyjev, tak pro světovými konflikty unavený Západ. Ukrajinská vláda může časem v rámci slibované snahy o decentralizaci zvolené zástupce na východě země akceptovat, pokud bude na stole nabídka skutečného smíru a nebude se mluvit o připojení k Rusku. Nemá ostatně příliš na výběr.
Ukrajinské intelektuální elity rády zdůrazňují, že prezident Putin při svém plánování přecenil touhu obyvatel východu přičlenit se k Rusku. Možná. Jenže to ještě neznamená jeho prohru. Krym byl excesem, který se vymyká typické kremelské kolonizační politice. Moskva nepotřebuje, aby se Donbas stal součástí federace. Zkušenosti ukazují, že jí postačí, když bude fungovat podobně jako Podněstří či Jižní Osetie. Jako neuznávaná entita s loutkovou vládou, jež představuje permanentní nebezpečí pro mateřskou zem. A také předmostí pro potenciální ruské výboje.
