Síla k revoluci
Zásadní obraty v severokorejské politice nikdo ani nepředpokládal, spíše naopak. Převratné personální změny by snahám o dialog spíše uškodily. A ten je nutný, protože dělat si naděje na vypuknutí nějaké spontánní revoluce by bylo zcela pošetilé. V zemi, kde se miliony lidí každou zimu ocitají na pokraji hladomoru a kde i jízdní kolo je znakem blahobytu, k revoluci nikdo nemá sílu.
Jedinými, kteří se v KLDR s jistotou najedí, zůstávají vojáci. V zemi jich je 1,2 milionu, takže každého vojáka obrazně řečeno živí asi dvacet Severokorejců. To není mnoho zvláště při nárocích, jaké mají severokorejské ozbrojené síly disponující úctyhodným arzenálem těžkých zbraní včetně těch jaderných.
Komise národní obrany, vrcholný rozhodovací orgán KLDR, při nástupu nového Kima oznámila, že politika upřednostňování potřeb ozbrojených sil zůstává v platnosti. Právě jejímu nastolení za vlády Kim Čong-ila v devadesátých letech lze připsat stovky tisíc obětí hladomorů.
Podle aktuálních údajů OSN by Severní Korea potřebovala potravinovou pomoc pro šest milionů lidí – ze dvou šálků rýže denně se nedá žít věčně. Hlavně v zimě ne. Situace se zdá hrozivá. Bývalý americký prezident Jimmy Carter při návštěvě KLDR loni zjara tvrdě kritizoval vlastní zem, když prohlásil, že zadržování potravinové pomoci z politických důvodů považuje za porušování lidských práv.
Bez excesů
I když v hornaté Severní Koreji objektivně nejsou nejlepší podmínky pro zemědělství, za tíživou situaci může vedení země. Uzavírá se světu, vlastní lid zotročuje a své okolí chřestěním zbraněmi jen vydírá. Skoro každá pomoc KLDR je v posledních letech podmiňována pokrokem v jaderném odzbrojení.
Když 17. prosince ve svém prezidentském vlaku skonal předchůdce a otec nynějšího vůdce Kim Čong-il, vojska okolních zemí přešla do stavu nejvyšší pohotovosti a rozdrnčely se horké linky. Předání moci však nakonec proběhlo bez větších excesů. Smuteční průvod za sněhu a třeskutého mrazu prý lemovaly miliony Severokorejců a den poté se po ukončení 13denního smutku další desetitisíce vojáků i civilistů účastnily slavnostní ceremonie jmenování nového vůdce. Národní disciplína vpravdě vojenská. Ta však k životu sama nestačí.
Dominance USA
Jedinou schůdnou cestou z trvalé severokorejské krize představuje sjednocení Korejí po vzoru poválečného Německa. Tato varianta se ale dál zdá nedostižná. Namísto celkového uvolňování v regionu východní Asie, jež by sjednocení Korejí přálo, nabírají události spíše opačný trend. Upevňují se vojenské aliance, budují se nové. Spojené státy přitom dávají do všech stran znát, že hodlají bezpečnostní sféře v Tichomoří nadále dominovat. V konkrétním případě Jižní Koreje nedávno potvrdily i odhodlání krýt ji před jaderným útokem.
Čína by podle uniklých amerických diplomatických depeší se sjednocením Korejí souhlasila, pokud by k ní takový státní útvar nebyl nepřátelský. To může znít nadějně. Politika Soulu, Washingtonu ani Tokia však tímto směrem stejně nemíří.
Autor je publicista
