Rezoluce o válečných pravomocích stanovuje, aby prezident o svém rozhodnutí vyslat jednotky do zahraničí informoval Kongres do 48 hodin. Pokud zákonodárci s takovou akcí do 60 dnů nevysloví souhlas, lhůta k ústupu z bojiště trvá dalších 30 dní.
Prezident Obama však Kongres o schválení libyjské mise nežádal. V pátek proto Sněmovna reprezentantů hlasovala o návrhu omezit finance pro operace v Libyi. To by vyřadilo arzenály USA z bojového nasazení. Návrh sice neprošel, ale zároveň byla zamítnuta dodatečná žádost Bílého domu o autorizaci libyjské mise na jeden rok. Pro USA se zatím v Libyi nic nemění, ale jedním hlasováním zjevně vše neskončilo.
Co je pro nás podstatnější než právní půtky mezi prezidentem a Kongresem, je fakt, že z debaty kongresmanů zaznívaly značně izolacionistické tendence. Prý když už jít do války, tak jen v ryze americkém národním zájmu. Není to první signál, že USA nebudou tahat horké kaštany z ohně za někoho jiného. I odstupující ministr obrany Robert Gates ve svých závěrečných vystoupeních naznačil změny amerického přístupu.
Počátkem června zcela bez obalu vyčetl svým evropským partnerům v NATO, že se v obraně příliš spoléhají na americkou pomoc. To se prý projevuje tím, že USA mají na výdajích aliance tříčtvrteční podíl. Nebýt USA, řekl Gates, Evropanům by po třech měsících v Libyi došla i munice. Na druhé straně, krátce předtím na asijském regionálním bezpečnostním fóru v Singapuru hovořil Gates o rozšíření americké vojenské přítomnosti a obranných aliancí v asijskotichomořském regionu.
Je zjevné, že USA vzhledem ke svým hospodářským potížím a polarizaci politiky přehodnocují priority. A to podle prostého poměru výnosů a nákladů. Evropa si zjevně bude muset potíže na svém zápraží ve větší míře řešit sama. USA mají svých starostí dost v jiných částech planety.
Blízký východ se hned tak neuklidní a Američané mají obavy, aby tam nedopadli jako ve Vietnamu. I tam v padesátých letech zprvu jen podali pomocnou ruku Francouzům v Indočíně, aby o dekádu později zabředli do války, v níž nechali téměř padesát tisíc mrtvých a sto miliard dolarů.
I proto v roce 1973 odhlasoval Kongres přes veto prezidenta Nixona Rezoluci o válečných pravomocích. Ta má nasazení vojenské síly podrobit projednání v Kongresu, ne jen úvaze prezidenta, vrchního velitele. Odrážela tehdy i dnes také postoje veřejnosti. Ta válečná dobrodružství ve valné míře odmítá.
Autor je publicista
