Nedává cizím firmám extra daně jako Orbánovo Maďarsko, nezaplavuje Evropu koninou vydávanou za hovězí jako Rumunsko, technickou solí v potravinách jako Polsko, neodebírá licence nepohodlným podnikům jako Bulharsko. Přesto takovéto skandály na Česko dopadnou, byť v nich sami můžeme spolu se Západoevropany být na straně těch postižených.
Česká republika dlouhodobě figuruje a ze setrvačnosti figurovat bude ve skupině zemí CEE, tedy postkomunistické střední a východní Evropy, a tam skandály každého jednoho sdílíme všichni – alespoň v očích zahraničních investorů.
Česko má v konkurenci ostatních CEE nejvíce nejlepších ekonomických ukazatelů. Chybí mu ale takzvaný růstový potenciál, něco, co investoři hledají ve velkém Polsku či údajně perspektivním Rumunsku. Na stabilitu tak v podstatě doplácíme, stáváme se marginálním trhem, kde se investice moc nezhodnotí. Pokles investic to dokládá.
Mezi CEE zeměmi máme náskok, ještě chvíli zůstaneme jednookým králem, ale jak dlouho?
