Čím tvrdší režim, tím horší je jeho odkaz. Vezměme Irák a Libyi. Během svých dlouhých vlád zničili Saddám Husajn i Muammar Kaddáfí všechny náznaky dialogu mezi vládou a lidmi, ať šlo o politické strany, odbory, náboženské instituce či nevládní organizace. Nastolení nového pořádku a budování země v Iráku se ujal Pentagon.
Následná „debaasifikace“ uvrhla zemi do víru kriminality, od invaze zahynulo v zemi přes sto tisíc civilistů. Libyjská Přechodná národní rada si je tohoto hrozivého precedentu dobře vědoma. Její vůdci vyzvali povstalce, aby se vyvarovali násilných odplat. Na rozdíl od Iráku je libyjská revoluce domácího původu, a tak ani přes výpomoc NATO nemůže nikdo přechodnou radu označovat za poskoky neokolonialismu. Problém Libye tak spočívá hlavně v kmenových třenicích. A čím déle bude Kaddáfí na svobodě, tím složitější bude zemi uklidnit. NATO může být hrdé na svůj podíl na svržení diktátora. Tento úspěch však přijde vniveč, pokud se přechodné radě nepodaří Libyi stabilizovat.
