O prezidentské kandidatuře Andreje Babiše už je možné mluvit s tak vysokou mírou jistoty, aby ospravedlnila úvahy, co by znamenala nejen pro Česko, ale i pro hnutí ANO jako takové. A zatímco v první záležitosti nás čeká série kulturních válek, petic za stanovení lustračních podmínek pro kandidaturu a podobně, druhá otázka má reálný základ a může být klíčová pro další budoucnost hnutí vystavěného na vůdcovském principu.
Kulisy jsou rozestaveny trochu jinak, ale v mnohém ta situace připomíná rok 2002, kdy se po prohraných volbách s Vladimírem Špidlou loučil s ODS Václav Klaus. Na podzim dal k dispozici funkci předsedy strany, ve sněmovně seděl jako řadový poslanec. Později ohlásil kandidaturu na prezidenta, kterým se zkraje roku 2003 stal.
Ještě předtím ale ve Františkových Lázních proběhla volba nového předsedy strany, kterým se proti Klausovu favoritovi Petru Nečasovi stal Mirek Topolánek. Pro mladší ročníky – právě odsud pochází aférka s uniklou SMS zprávou z Klausova mobilu o „prázdném a falešném Topolovi“.
Pokud by se Babiš vydal na cestu na Hrad, musí se od ANO odstřihnout, takové jsou politické zvyklosti. To vypadá na první pohled jako neřešitelný úkol; Timur a jeho parta bez Timura je prostě jen parta. Tak jaké Nečasy a Topolánky tam máme?
Babišovu kandidaturu v médiích nejvíc tlačí víceministr Karel Havlíček. Vstoupil jsem teď do hnutí ANO, jsem srdcař a chci se za něj obětovat, oznámil navíc nedávno. Proč by se měl ministr proboha obětovat, napadne člověka, než mu dojde, že se tak v politickém newspeaku řekne: Chci funkci. O prostor vyklizený Jaroslavem Faltýnkem se může ucházet i nová šéfka poslanců Alena Schillerová; i ona už je prý pár dní „připravena vstoupit do hnutí ANO“.
Co to vypovídá o osmi letech fungování hnutí, když do něho jeho dvě nejvýraznější tváře teprve vstupují, necháme na posouzení čtenáře. Pokud bychom zde udělali malý test, kolik poslanců z minulého nebo současného sněmovního klubu lidé vůbec znají, vynikla by ta absurdita ještě lépe.
Hnutí ANO má samozřejmě i vnitrostranické rebely, kteří dávají alespoň zdání jakési vnitrostranické opozice. Jejich seznam samozřejmě není tak dlouhý jako výpis různých Pilných nebo Wagenknechtů, kteří se s Babišem už v minulosti rozešli.
Abychom byli přesní, je na něm jedno jméno, a sice ostravského primátora Tomáše Macury. Ten už se chystal s politikou seknout, nová situace ho ovšem povzbudila. „Jsou dvě věci, které mě trápí. Je to rozplizlost ANO z hlediska programu a nezacílení na konkrétní voličský segment. Pan předseda říká, že ANO je catch-all hnutí. To je doktrína, která nefunguje věčně, potenciál se vyčerpá,“ uvedl teď pro Seznam Zprávy. Prý nevyzývá k puči, nýbrž k „otevřené debatě v orgánech hnutí“. Ideální platformou má být sněm, to už jsou celkem jasná slova.
Hnutí ANO bez Babiše je na celostátní úrovni prázdná karta, může se ale opřít o regiony, kde mu vyhrává volby pomyslná kobliha od Penamu. Až bude Andrej Babiš vybírat nástupce, stane se jím nejspíš ten, na koho ukáže prstem. Pak hnutí zůstane v pozici politické divize Agrofertu a delegáti sněmu jeho ovcemi. Historická analogie s rokem 2002 ale ukazuje, že může dojít i k překvapení. Václav Klaus by mohl vyprávět.
