Od počátku ruské vojenské invaze na Ukrajinu domácí mediální prostor dle předpokladů zaplnily komentáře českých expertů snažících se vysvětlit, co se vlastně děje a co se nejspíše bude dít dál. Poměrně rozšířeným jevem v tomto prostředí je určitý defétismus části odborné komunity, jenž dle mého názoru vyplývá z nedostatečné znalosti ukrajinských a ruských reálií.
Jejich argumentaci lze shrnout do frází o tom, že a) Ukrajina je vojensky mnohem slabší, a proto zaručeně prohraje (čísla přece hovoří jasně); b) sankce Rusku nijak neškodí, z čehož implicitně vyplývá, že je ani nemá smysl zavádět; c) Západ stejně nemá Ukrajině jak vojensky pomoci, protože Rusko má přece jaderné zbraně a kdo na vojenské pomoci i přesto trvá, je válečný štváč, který hodlá vyvolat třetí světovou válku. Shrnuto a podtrženo: nemá smysl Rusku odporovat.
Říkám si, zda tyto argumenty budou platit i v případě napadení dalších zemí, například pobaltských republik s velkou ruskou menšinou. Zda i v tomto případě „nebude mít smysl vzdorovat, protože Putin má přece jaderné zbraně“... Používaný argument, že Putinovi jde jen o Ukrajinu a nikam dál nepůjde, je momentálně stejně platný jako dřívější argumenty, že Putinovi přece stačí anektovat Krym a Donbas používat jako páku na prozápadní ambice Kyjeva.
Jak jsem již naznačoval, v těchto komentářích se projevuje nedostatek znalostí místního kontextu. I když čísla o ruské vojenské síle vypadají impozantně, ruská armáda není neporazitelná. Naopak už několikrát v minulosti byla poražena papírově mnohem slabším protivníkem, než je ukrajinská armáda. Proč bychom tedy neměli propadat panice a dopředu se vzdávat?
V prvé řadě proto, že ruská armáda je byrokratický kolos na hliněných nohou prostoupený šikanou a korupcí. Není to žádná šíleně efektivní a nezastavitelná mašinerie. Ačkoliv má Rusko vyspělé vojenské technologie, přístup k vlastním vojákům se za posledních 200 let příliš nezměnil. Jsou stále považováni za bezprávný kanonenfutr, oblečení v šupácké uniformě, často i bez vědomí toho, kam jedou a proč.
První záběry zajatých ruských vojáků potvrzují nevysokou bojovou morálku. Navíc jim kvůli logistickým problémům docházejí potraviny a palivo. A města bez lidské síly, tedy bez vojáků, neudržíte. Druhým důvodem je fungování ukrajinské společnosti s nebývale vysokou úrovní organizace (namísto spoléhání na stát) a odhodlání.
Bojový duch Ukrajinců, vojáků i civilistů, den ode dne roste, a pokud se jim podaří i nadále vzdorovat proti zjevné přesile, mají šanci ubránit se, a tedy vyhrát. Proto má smysl Ukrajině v maximální možné míře pomoci, zejména pokud tato pomoc může mít příznivý dopad na možnosti se ubránit. Putin udělal chybu, která rovněž plyne z nepochopení situace na Ukrajině. Možná se on a jeho okolí stali obětí vlastní propagandy, nicméně si zjevně neuvědomili, že nebojují se Zelenským či s fašisty a bojůvkami trápícími ruskojazyčné obyvatelstvo, ale s miliony a miliony ukrajinských občanů.
Neuvědomuje si, že i kdyby náhodou zajal Zelenského a dosadil do Kyjeva svou loutku, která řekne, že Ukrajinci mají složit zbraně, válka neskončí, nýbrž přejde z konvenční války do fáze gerilových bojů ve městech i mimo ně s mimořádnou podporou civilního obyvatelstva. Za této konstelace si v gerilové válce vylámali zuby i silnější hráči.
V tom případě je životně důležité, aby i v této fázi na Ukrajinu nadále proudily zásoby zbraní a munice. Nechci znít přehnaně optimisticky, ale vojenská pomoc Ukrajině stejně jako sankce proti Rusku mají velký smysl, na rozdíl od alibistických komentářů, že s tím stejně nic neuděláme. Není to pravda. Ukrajina má šanci se ubránit a každý z nás na tom může mít svůj malý podíl.
Autor je politolog na FSV UK
