Válka zrodila sociálně citlivého konzervativce Fialu. Ideologie ustoupila boji s Putinem

Premiér Petr Fiala při jednání s Volodymyrem Zelenským v Kyjevu loni v březnu

Premiér Petr Fiala při jednání s Volodymyrem Zelenským v Kyjevu loni v březnu Zdroj: profimedia.cz

Pravice, levice. Tyhle ideologické boje šly stranou a zůstaly internetovým trollům. Vláda Petra Fialy (ODS) krátce po nástupu musela čelit bezprecedentní krizi v podobě ruské agrese vůči Ukrajině. Diktátor Vladimir Putin naznačoval, že tam by se nejspíše nezastavil. Pokukoval po Moldavsku, pobaltských státech, Kavkazu a Česko vnímal jako území, které by mělo být „historicky“ pod ruským vlivem.

Na rozdíl od předchozí vlády Andreje Babiše (ANO) měl současný kabinet v těchto věcech jasno a chápal rizika počínání Ruské federace. Místo nesrozumitelných výroků, které by zneužila nepřátelská propaganda, zaujal jasné stanovisko: Jsme pevnou součástí Západu, vyzbrojíme Ukrajinu, Rusko je nepřítel a nedá se s ním domluvit.

Jasnější deklarace nového přístupu nemohla existovat. Válka, kdy silnější země bezprecedentně napadne tu slabší, dodala Fialově vládě téma. Česká diplomacie se po letech sjednotila a proruský prezident Miloš Zeman tomu kvůli šoku z Putinova jednání přestal klást překážky a razit vlastní linii maskovanou  ekonomickou diplomacií.

I když se válčí stovky kilometrů od našich hranic, na tuzemské peněženky dopadl konflikt velmi citlivě. Inflace se rozjela ještě více a skokově zdražily energie a pohonné hmoty. Lidé začali zvažovat i dříve samozřejmé věci, například zda si mohou přitopit a kolik mají do nádrže natankovat.

Toho takticky využili proruští aktivisté jako největší slabiny. V první vlně protestů oslovili i lidi ve finanční tísni. Ti se cítili vládou opuštění a báli se o budoucnost. Konzervativně pravicový kabinet se tak musel začít výrazně orientovat i na sociální témata.

„Vláda nenechá nikoho padnout. Požádat o pomoc není ostuda,“ začal opakovat premiér Fiala. Tuto rétoriku by do té doby jeho volič čekal spíše od levicových či populistických předsedů vlády. Zafungovalo to. Počet lidí na demonstracích neroste a zůstává především tvrdé jádro, které odmítá mimo jiné i západní směřování země a nekriticky papouškuje ruskou propagandu.

Vláda pochopila, že i když v zahraniční policie exceluje a dostává se jí uznání od nejbližších spojenců, velké nebezpečí číhá na domácí půdě. Kdyby vláda padla či byla paralyzována tlakem ulice, ohrozilo by to i předsednictví EU, během něhož Česká republika zvedala téma bezpečnost v Evropě a apelovala na váhavější státy, aby pomohly Ukrajině. Prohra v domácí politice by také ohrozila pomoc Ukrajině, ať už šlo o dodávky zbraní, či integraci statisíců válečných uprchlíků. Proti nim by se nenávist lidí, kteří jsou ekonomicky sraženi na kolena, mohla obrátit nejdříve.

Populistické rozdávání, i když si to rozpočet nemohl dovolit, bylo jednou ze silných zbraní ANO. Tuto strategii využíval Babiš i u prezidentských voleb a tím mimo jiné hybridně kritizoval současnou vládu. Například svého soupeře Petra Pavla označoval za kandidáta Fialova kabinetu.

Vláda vycítila, že škrty a utahování opasků by se mohly odrazit ve výsledcích voleb, kdy na Hradě po Miloši Zemanovi mohl konečně skončit kandidát, který deklaroval, že bude dodržovat ústavu a respektovat další ústavní činitele. Proto u sociálních témat zůstala. Nemluvilo se o zvyšování daní, i když měla Česká republika bezprecedentní schodky v rozpočtu. Na to přišla řeč až s koncem voleb, jako by se vláda náhle probudila z transu.

Válka ale neskončila. A podle posledních prognóz potrvá patrně ještě dlouho, což bude přibržďovat zotavení ekonomiky. I nadále proto musí Fiala vyvažovat nálady ve společnosti. Dostali jsme se tak do situace, kdy se pravicová ODS chlubí, že (díky valorizaci) zvedla důchody více než populista Babiš a jeho ANO. Dokud bude válečná krize trvat, zůstane s námi i sociálně citlivější konzervativec Petr Fiala.