Nejnápadnější je volební účast ve druhém kole klání. Méně voličů se dostavilo k volebním urnám druhého kola jen v roce 2004, počítáme-li pravidelnou obměnu třetiny Senátu, nikoli vynucené doplňovací volby. Taková účast už je vzkazem nejen stranám a politikům, ale i Senátu jako důležité instituci českého ústavního systému.
My, kteří se české politické dění snažíme jakž takž sledovat, víme, že Senát několikrát ve své historii prokázal, že dokáže působit jako ústavní pojistka proti přehnané a přelobbované aktivitě poslanců – ať to bylo v poslední době ve vztahu k loterijnímu zákonu, anebo v minulosti, především v dobách opoziční smlouvy, kdy v rámci možností brzdil ty nejnápadnější choutky pravolevého mocenského kartelu. Na druhé straně lze mít Senátu za zlé to, že jako „rada moudrých“ nedokázal najít morální sílu a vzepřít se poslednímu zhýralému zásahu do českého ústavního systému – přímé volbě prezidenta.
Nedostaví-li se k volbám do horní komory ani jeden z pěti oprávněných voličů, měli by být nervózní hlavně politici stojící v čele této instituce. Ani Petr Pithart, ani Přemysl Sobotka, ani Milan Štěch nikdy neudělali dost, aby význam své instituce veřejnosti vysvětlili a přesvědčili voliče o smyslu její existence. Čím dál legitimněji proto zní otázka, zda pár rozumných zásahů do zbrklého legislativního procesu stojí za každoroční náklady, které státní rozpočet se Senátem má.
Šimon Pánek: Z vlády jsem v deziluzi
Pomineme-li bídnou účast, je vzkaz voličů české politické scéně podobně jasný jako v krajských volbách. Ano, levice má v horní komoře pohodlnou většinu, což je zásadní vzkaz vládě. Přesto – socialisté z 23 šancí získat senátorské křeslo proměnili pouhých 13. Komunisté triumfující v krajích získali z 12 účastí v druhém kole jediné křeslo. Výprask ODS už je zcela mimo diskuzi.
Pokračováním vzkazu etablovaným stranám, který zazněl v krajských volbách, je především fakt, že více než jindy uspěli kandidáti, kteří od velkých stran stojí daleko nebo ještě dál – od velkoústého obchodníka módou „lolita“ Tomia Okamury přes Libora Michálka či Elišku Wagnerovou po „Ostravaka“ a horolezce Leopolda Sulovského. Senátní invaze nezávislých osobností, v žargonu legislativního procesu můžeme říci „neřízených střel“, je dalším jasným signálem etablovaným politikům, že jejich konání je čím dál méně zajímavé.
