Skotové o sobě rádi říkají, že jsou chudí a boháči, kteří jim vládnou ze vzdáleného Londýna, jejich problémům nerozumí. Snad proto místní politice po čtyři desetiletí vládli labouristé. Tuto dlouhou šňůru ale v roce 2007 uťali nacionalisté. A po dalších volbách už byla pozice Skotské národní strany tak silná, že mohl její lídr Alex Salmond začít jednat o podmínkách referenda.
„Ekonomická politika vlády ve Westminsteru je pro bohaté, měla by ale být pro všechny. Chci, aby Skotsko bylo více rovnostářskou zemí,“ vysvětloval svou volbu novinář a občanský aktivista Simon Jones, který v Glasgow pomáhá vést diskuzní kavárnu Referendum Café.
Lidé v ulicích největšího skotského města s jeho názorem převážně souhlasili. Přinejmenším na shromáždění na náměstí George Square, kam dorazily v předvečer hlasování stovky separatistů, které v jejich skandování „Yes! Yes! Yes!“ podporovali troubením kolemprojíždějící řidiči.
Nálada na demonstraci, která začínala už odpoledne jako akce pro rodiny s dětmi, se během několika hodin s příchodem malé skupinky lidí s britskými vlajkami rychle vyostřila. Nespokojenost separatistů se zpravodajstvím BBC, která podle nich straní svým chlebodárcům v Londýně, se obrátila proti unionistům. S voláním „Hanba vám, BBC“ se někteří z nich pokoušeli přeběhnout na druhou stranu ulice. Ve výpadech, které připomínaly dětskou hru hutututu, jim ale rezolutně bránila policie.
Kampaň Yes pak neustávala do samého konce hlasování. Kromě agitátorů před volebními místnostmi se do ní zapojily i skupinky studentů, z nichž mnohým dal Salmond svým rozhodnutím snížit volební cenzus až na 16 let možnost poprvé volit. Křižovali ulice oblečení ještě ve školních uniformách a na potkání rozdávali odznaky či samolepky Yes. „Už jsi hlasoval? A hlasoval jsi Yes?“ ptali se.
Skot v Londýně zapomene
Ve srovnání s Glasgowem působila skotská metropole i během referenda jako ospalé provinční městečko. Simon Jones pro to má jednoduché vysvětlení: „Lidé v Edinburghu mají peníze.“
Členka kampaně Yes z Edinburghu Jane Findlayová naopak vyzdvihuje právo na sebeurčení, které podle ní vláda v Londýně Skotům upírá. Také ona ale podporuje stereotyp o chudém národu. „Včera mi jeden taxikář vyprávěl svůj příběh, který se na to hodí. Když dokončil školu, chtěl se odstěhovat od rodičů. Věděl, že bude chudý, ale šlo mu o nezávislost. A země jsou stejné jako lidé,“ říkala, zatímco se snažila na posledních chvíli přesvědčit hlasující, kteří přicházeli do volební místnosti u nákupního centra St James.
Podle ní totiž nestačí, že v britském parlamentu Skotsko zastupuje 8,3 procenta poslanců, což odpovídá počtu obyvatel: „Ti žádné změny neprosadí.“ Větší vliv podle ní Skotům nedává ani to, že „z Vysočiny“ pochází řada vrcholných britských politiků včetně expremiéra Gordona Browna či bývalého ministra obrany Liama Foxe. „Víte, co se stane, když Skot odejde do Londýna? Velmi zbohatne. A co se stane, když zbohatne a získá velkou moc? Někdy zapomene, odkud přišel, a zapomene na lidi, které tam zanechal,“ dokládala, proč se musí Skotsko osamostatnit.
Senioři Salmonda nemusí
Zatímco část mladší generace nezávislost lákala, tu starší nacionalisté přesvědčit nedokázali. Skotský premiér Salmond během volební kampaně opakovaně tvrdil, že hrubý domácí produkt na hlavu je ve Skotsku o 2300 liber vyšší než v celé Velké Británii, a k běžným lidem se peníze nedostanou, protože je centrální vláda vyplýtvá na zbytečné projekty. Ne všichni ale jeho argumentům uvěřili.
„Víme, jak je tato země nyní řízená, někdy ne moc dobře, hlasováním pro Alexe Salmonda bychom se ale potopili do neznáma,“ vysvětlovali mi dva starší pánové poté, co mi vběhli do záběru, aby mohli se vztyčenými palci zapózovat u plakátu labouristů. „Jako Spojené království se máme lépe, než bychom se kdy měli jako samostatné Skotsko. Možná bychom byli bohatou zemí, ale jak dlouho by to vydrželo, jak dlouho nám vydrží ropa? Nám to vadit nemusí, my budeme pravděpodobně pryč mnohem dříve než ropa, ale co budoucí generace?“ vysvětloval jeden z nich.
Svou roli při jejich rozhodování prý hrála i nedůvěra vůči Salmondovi. Ten podle nich nikdy opravdu neodpověděl na řadu otázek kolem budoucnosti Skotska. „Také si myslím, že Salmond má velké ego, které se objeví, pokud vyhraje,“ řekl druhý.
„Alex Salmond také utratil dva miliony liber za přestavbu svého nového domu, do kterého se přestěhuje, až se stane skotským králem nebo prezidentem, premiérem nebo jak si bude říkat,“ naráželi ještě na nedávné zprávy z místních médií, podle nichž skotská vláda investuje do úprav historického sídla guvernéra v Edinburghu, aby se do něj v budoucnu mohl nastěhovat tamní premiér.
Oslava až do rána
Ve čtvrtek večer se centrum dění přesunulo před skotský parlament. Živé diskuze s několika osamocenými odpůrci nezávislosti vystřídali dudáci s lidovými písněmi a hlavně rostoucí napětí. „Nevyjde to,“ zhodnotil své naděje stručně místní novinář Giacomo. „Vyjde. Královna k tomu všemu nic neřekla. Vždycky, když mlčí, tak se něco stane,“ přesvědčoval jej jeho kamarád John.
Ani mlčící královna Alžběta II., která si během celé kampaně dávala pozor, aby nevyjádřila sympatie ani jedné straně, nakonec separatistům nepomohla. Skotové, kteří se mezitím přesunuli do přeplněných hospod, zapomněli na své antipatie vůči státní televizi, aby si s každou hodinou mohli být jistější, že jejich svazek s Anglií po 307 letech neskončí.
S rozbřeskem pak nepřišlo zklamání, spíš únava. Vzhůru už zůstali jen ti, kteří čekání na výsledky spojili s bujarou party. Novináři nad nimi byli ve značné přesile. „Promiňte, nějak mi to nemyslí,“ odpovídal na nekončící dotazy novinářky muž v improvizované čepici z alobalu.
Skotsko už nebude jako dřív
V ranním pátečním Edinburghu nebylo po dramatu předchozího dne a noci ani stopy. Na město se snášel jemný vytrvalý déšť a lidé spěchající do práce se neměli chuť s nikým bavit. „Jsem cizinec,“ snažil se mě s typickou huhlavou výslovností přesvědčit muž, který vzápětí zamířil ke vchodu do parlamentu.
A zatímco v předchozích dnech bylo setkání s unionisty vzácné, nyní to byli právě oni, kteří se ochotně zastavovali. „Vyhrál jsem,“ radoval se starší muž. Splní podle něj Westminster svoje nedávné sliby a přenese do Skotska další pravomoce? „To prostě musí udělat,“ prohlásil.
Pro Alexe Salmonda by podle něj znamenal porážku jakýkoli výsledek. „Referendum Skoty rozdělilo na dva tábory. A ať už by referendum dopadlo jakkoli, máme tu dva miliony nespokojených voličů, kteří budou v nejbližších volbách hlasovat pro labouristy. Věřte mi, tohle je labouristická země.“ Několik hodin nato Alex Salmond oznámil, že skládá funkci premiéra i předsedy Skotské národní strany.
Další kolemjdoucí se obává, že Skotsko po referendu už nikdy nebude takové jako dřív. „Věci se musí změnit, každý ve Velké Británii přemýšlí o změně,“ řekl. Další úvahy o nezávislosti podle něj v nejbližších letech nejsou reálné. „Do konce mého života další referendum nebude,“ předpověděl.
Rozšíření pravomocí skotské vlády a další změny krátce po oznámení výsledků opět slíbil i britský premiér David Cameron. Evidentně zklamaná volička, která hlasovala pro nezávislost, mu ale nevěří. „Namísto toho nás nakopou.“
