Loni se po svých slavných buticích v Londýně a New Yorku pustila do prvního retailového projektu v Česku. Pro skupinu Premium Fashion Brands předělá obchody s módou Beltissimo. „Obchodní kultura se tu ještě nevyvinula. Například prodejny v Pařížské ulici jen kopírují zahraniční vzory,“ říká první dáma české architektury Eva Jiřičná.
V Praze se nyní věnujete předělávání obchodů s módou Beltissimo. Je pro architekta obvyklé, že se věnuje retailu?
Nikdy jsem vlastně retail dělat nechtěla. Nakonec mě ale pánbůh „potrestal“, takže prodejen udělala naše kancelář mnoho. Obchody Beltissimo jsou ovšem můj první retail v České republice. Máme za sebou pilotní prodejnu. Nyní si musíme s majiteli sednout a vyhodnotit, jak funguje. Další prodejny pak už budou skutečně šité na míru. Podobně jsme postupovali, když jsme například pro společnost Joan & David dělali přes čtyřicet obchodů po celém světě.
Liší se moc projektování obchodů a domů?
V retailu není jednoduché začít. Například v Manchesteru a Londýně děláme na dvou zlatnických obchodech. Jsou součástí dvě stě let staré anglické firmy. Dělali jsme pro ni už dříve sedmnáct prodejen. Až teď jsme však plně vystihli, co společnost reprezentuje a potřebuje.
Obchodník musí s architektem spolupracovat, aby se vyjasnilo, co je vlastně úkolem projektanta. Protože když to dělá architekt sám o sobě, tak si víceméně dělá hračku pro sebe. Samozřejmě že každý obchodník chce hlavně maximalizovat prodej. Naším úkolem je, aby všechno zboží bylo dobře viditelné pro zákazníka, tedy dobře osvětlené a vystavené, aby bylo na dosah a zákazník se cítil dobře.
Jak hodnotíte úroveň českých obchodů?
Obchodní kultura se tu ještě nevyvinula. Například prodejny v Pařížské ulici jen kopírují zahraniční vzory. Jsou to osvědčené koncepty, které najdete v Paříži nebo Londýně. Není tu zatím nic originálního. Totéž platí o obchodních domech. Přirovnala bych to k tomu, jak vypadala Anglie v době, kdy jsem začala dělat obchody pro Josepha. Tehdy ještě nebylo zvykem, aby architekti dělali obchody. Stavitel prostě přišel, někam dal tyč a na ni se něco pověsilo. Průkopníkem v projektování obchodů se stal architekt Norman Foster, pro něhož tehdy dělal i Jan Kaplický.
Kde se v České republice stala chyba?
Klienti se musejí naučit, co vlastně chtějí. Architekti jsou vynalézaví a mohou vymyslet cokoliv. Aby prostor pro prodejce fungoval, musejí na jeho vytváření s architektem spolupracovat.
Jak hodnotíte současnou českou architekturu?
Byla jsem v porotě soutěže Grand Prix architektů 2016 a mohu říci, že to, co jsem viděla, bylo podstatně lepší, než když jsem ve stejné komisi byla před deseti či více lety. Problém ale není jen na straně architektů. Je tu velmi málo lidí, kteří investici do staveb neberou jen jako stroj na peníze, ale řeší, jak Praze a České republice přinést něco dobrého.
Všichni chtějí stavět buď za nic, nebo naopak postaví drahé byty, které si může dovolit jen část obyvatelstva, již většinou netvoří ani Češi. Třináct let jsem učila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Takže vím, že nadějných mladých architektů je skutečně velké množství. Jsem přesvědčená, že jsou ještě schopnější než například jejich angličtí vrstevníci.
V Praze se často probírá kolize nových staveb a historických domů. Existuje řešení?
Žádné město nemůže stagnovat. Skloubit citlivost k původnímu kontextu s potřebou přinést něco nového je ovšem velmi komplikované. Jen velmi málo lidí to umí. Avšak s dostatečnou pokorou se to lze naučit. Čím více se o to budeme snažit, tím bude výsledek lepší. Například Paříž je historické město, ale současně má množství nových budov, které do ní krásně zapadají. A nikdo si nemůže stěžovat, že ničí Paříž.
Jak je na tom nová pražská architektura ve srovnání se světovými metropolemi?
O možnostech srovnávání lze zatím mluvit jen stěží. Možná se na to ale dívám trochu nerealisticky, protože Londýn se za devětačtyřicet let, co v něm žiji, zásadně proměnil. Když jsem tam projektovala jednu ze svých prvních staveb, která stála na břehu Temže, tak mohla mít maximálně dvě patra, aby nezakryla výhled na Greenwich. Dnes Greenwich nikdo nevidí ani z jednoho břehu řeky. Rozhodně však neříkám, že by Praha měla vypadat jako Londýn nebo New York. Má krásné historické centrum, kvůli němuž sem lidé jezdí. A toho si musíme vážit.
Nevede ale snaha o ochranu památek k přebujelé regulaci?
Určitě. Ale je potřeba si uvědomit, že čeští památkáři nejsou o nic horší než v Anglii. V Manchesteru nyní pracujeme na projektu zlatnictví v budově z roku 1920. Město bylo za války silně poničeno bombardováním. A angličtí památkáři mi nelogicky tvrdili, že sklo ve výlohách toho obchodu je původní. Osm měsíců nám trvalo, než jsme dostali stavební povolení.
Co vám ve světové architektuře udělalo největší radost?
To, co vytvořila nedávno zesnulá Zaha Hadid, nemá obdobu. Před jejím dílem, byť vzniklo během krátké doby, jde všechno ostatní stranou. Nádherné také je, co v Londýně vytvořil architekt Renzo Piano. Když se podíváte na jeho projekt nejvyšší londýnské budovy The Shard, tak zjistíte, že jen málokdo s ním může soutěžit. Stejně tak si ale musíme vážit detailů. Když někdo vymyslí dobrý stůl nebo židli, je to stejně důležité jako vydařený mrakodrap.
Zmínila jste Zahu Hadid. Co soudíte o projektu jejího studia na zástavbu kolem Masarykova nádraží v Praze?
Zrovna u tohoto projektu si myslím, že ho Zaha Hadid moc neviděla. Je tam snad jen jedna budova, které se její ruka dotkla. Celkově však jde o příliš hustou zástavbu malého místa. Pokud to celé někdo nedodělá, tak to zatím nedosahuje kvality projektů, které normálně dělala. V době před jejím úmrtím už pro ni navíc bylo problematické kontrolovat celé studio, které se rozrostlo do značné velikosti. To je ale problém všech velkých architektonických kanceláří. Například studio Normana Fostera rovněž produkuje mnoho projektů, které on nikdy neviděl. A také nemají vysokou úroveň.
