Ani ekonomický boom, ani mizející nezaměstanost nedokázaly definitivně odstranit pocit, že kurzový závazek byl špatně. Podle viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla tomu tak bylo i proto, že se bankéřům jejich záměry nepovedlo lépe vysvětlit. „Lidi u nás je snadné vyděsit tím, že jim někdo něco sebral. Nic lidi nevystraší více, než že hrozí vyšší inflace a budou se tisknout peníze,“ říká Hampl.
Neděsí vás v poslední době razance nástupu zdražování po uvolnění koruny?
Ne, neděsí. Celý manévr, který se jmenoval kurzový závazek, byl postaven na potřebě znormálnit vývoj všech běžných veličin typu mezd a cen. Náš způsob fungoval jako trochu napěchovaný papiňák, který je potřeba trochu přetlakovat.
Máme velké štěstí proti jiným kolegům ve vyspělém světě, kteří zažívají paradoxy rostoucích mezd a nízké inflace, takže se těžko rozhodují, jak má měnová politika reagovat a co má vlastně dělat. V tom žije řada světových ekonomik. My proti tomu žijeme v ekonomickém ráji.
Podle řady čísel to tak může vypadat, ale obyčejné lidi z ulice rostoucí ceny jídla a bydlení začínají docela pálit.
Nicméně reálné mzdy rostou nejrychleji za deset let. Ale debatujeme o tom, jestli náhodou ekonomika nejede malinko rychleji, než je její konstrukční rychlost. Ale to jsou luxusní problémy proti všemu, co jsme řešili v minulosti, a proti tomu, co řešil celý vyspělý svět.
A ještě o to luxusnější, že vazby mezi rostoucími cenami a mzdami u nás ještě fungují relativně dobře, jen s delším zpožděním. Osobně jsem si myslel, že silnější růst mezd přijde dřív, ale on přišel později. Řada věcí v ekonomice byla utlumená více a déle, než jsme si tehdy mysleli.
Ceny českých bytů, zejména v Praze, jsou také luxusním problémem?
Je dobré připomenout, že centrální banka má cíl, a tím je spotřebitelská inflace. A v ní mají ceny nových nemovitostí jen velice malou váhu. Všude ve světě platí jednoduché pravidlo, že ceny nemovitostí jsou brány jako investice, nikoli jako spotřeba. A my řídíme stabilitu spotřebitelských cen. Je tedy velkou otázkou, zda je celosvětový statistický a měnově-politický konsenzus dobrý, nebo ne.
Byty v Česku zdražují nejrychleji z celé unie. Není poněkud pozdě vymýšlet na takové otázky akademické odpovědi?
Růst cen bytů platí jen pro poslední dvě čtvrtletí, ceny navíc rostly z nižších základů. Takže je to nesrovnatelné s tím, co se odehrávalo léta ve Švédsku nebo v Británii. Trochu to odpovídá superoptimistickým očekáváním, která mají domácnosti. Nejde navíc o symetrický růst napříč zemí, ale koncentruje se do Prahy.
Další zajímavé rozhovory najdete v magazínu E15 Premium s podtitulem Osobnosti. Objednávejte zde >>>
Co najdete v magazínu E15 Premium Osobnosti II. • E15
Do zákona o ČNB jsme chtěli dát nějaká opatření natvrdo a nejen jako doporučení. A vzbudilo to velkou nevoli napříč politickým spektrem. Úplně stejnou debatu vedli v Rakousku a v Německu, tam mi v Basileji šéf německého dohledu řekl větu, kterou slyšel v parlamentu: Proč chcete po nás, politicích, abychom řešili problémy, které zatím nenastaly? V cenách realit nejde o žádné fatální drama, i když za určitých okolností by to tak v budoucnu mohlo být.
V Praze nedosáhne na byt ani člověk ze střední třídy. Stává se z toho sociální, potenciálně politický problém. Někdo z politiků pak může říct: Tady nám něco uteklo, hledejme viníka. Neobáváte se, že některé prsty mohou ukázat na vás?
Že se hledá viník, když vznikne nějaký problém, je normální. Proto tu apolitická instituce typu centrální banky existuje. Preventivní opatření, která navrhujeme, mají vést k tomu, že trh se bude trochu chladit, což znamená, že nemovitosti budou naopak dostupnější. Takže pravý opak toho, co říkají naši kritici.
Pokud nezakročíme, ceny realit se mohou utrhnout ze řetězu. I tak ale platí, že Česko má jeden z nejvyšších poměrů vlastnického bydlení v Evropě, a to kolem osmdesáti procent. V Německu je to třeba méně než 50 procent.
To je špatně, nebo dobře?
Jen tím chci říci, že tu nikdy nenastal problém v možnosti mít vlastní bydlení. Naopak je tu hodně zakořeněná představa, že je dobré bydlet ve svém. Přesto mi připadá, že je lepší bydlet ve svém, pokud to není předražené. A co nezpůsobí, že při příštím otřesu budu schopen svůj závazek splácet jenom při dramatické změně svého životního stylu.
Pracujete s nějakým výhledem cen nemovitostí? Tušíte, kdy nastane obrat? V Praze třeba může hrát dlouhodobě roli imigrace i omezená poptávka.
Ano, Praha je jedním z mála regionů, kam se lidé stále stěhují. Druhý je Středočeský kraj a pak Plzeň. Ostatní regiony se vylidňují. A zároveň všichni developeři říkají, že možnost stavět je dramaticky menší, než byla. Ale nabídkovou stranu my neovlivníme, maximálně tak klekneme na stranu poptávky.
Nemůže být pražský realitní trh symbolem nebo mementem, že jste intervence ukončili o něco později, než bylo namístě?
Ceny nemovitostí jsou proměnlivější než ostatní ceny. Ve špatných časech padají mnohem více a naopak. A nejsou součástí spotřebitelského koše, takže se necílují. A znovu je zde otázka, zda je to dobře, nebo špatně. Já říkám, že by stálo za to brát ceny nemovitostí více v úvahu. Vnímám to tak, že když si pořizuji bydlení, je to jenom tupá spotřeba rozložená v čase, takže by měla být brána v potaz do inflace.
Většina lidí na veřejných akcích mi ale říká, že statistici to vnímají správně, že nemovitost je primárně investice. Pokud bychom vzali v potaz vývoj cen nemovitostí, museli bychom měnovou politiku uvolnit ještě o dost více a dříve, než jak proběhl kurzový závazek.
Existuje nějaká přesnější představa o parametrech zákona o ČNB? Jde mi o to, jak konkrétně hodláte přitvrdit, například pokud jde o zavedení závislosti výše hypotéky na výši příjmu.
Jediná představa je, že jsme připraveni přijmout kompromisy, které už byly dosaženy. Tedy že na refinancování by se znění nového zákona nutně nevztahovalo a bylo by v něm větší procento úvěrů, které by měly výjimku a na které by se zákon vztahovat nemusel. Ale co nehodláme přijmout, je úplné rozdupání našeho návrhu toho typu, aby byl stanoven jenom poměr velikosti dluhu k ceně bytu, a to maximálně 95 procent. To by šlo proti duchu takového opatření, což by nám nevyhovovalo.
Když uvážím, jak roste ekonomika, sazby jsou zatím nízko a koruna je relativně slabá. Nestanete se příštími katy české konjunktury?
Jsme ještě pořád o dva procentní body růstově níže než před krizí. V roce 2007 jsme rostli takřka o sedm procent a přišlo nám, že by to šlo ještě víc. Dneska je růst pět procent a všichni si najednou myslí, že je strašně přepálený, že ho neutáhneme. Co dneska chápeme jako optimismus, bychom dříve brali za neúspěch. Naše očekávání se během dekády značně změnila. Takže podle mě může mít ekonomika i na víc.
Vše o cenách bytů a realit naleznete zde >>>
Takže říkáte, že chceme míň?
Možná ano. Třeba ještě loni bylo i pět procent růstu nepředstavitelných. Na druhou stranu neexistuje situace, kdy by byla nejnižší nezaměstnanost, nejrychlejší růst v EU, nejnižší poměr ztrátových úvěrů v Evropě a zároveň by se taková euforie neodrazila v tom, že jsou lidé ochotní připlatit si za bydlení? To je přece normální. Všechno prostě nikdy není perfektní, tak ekonomika funguje. Každá.
Co bude s růstem ekonomiky v prostředí silnější koruny a vyšších úroků?
Snažíme se vyhlazovat cyklus, což znamená, že zatímco kurzovým závazkem jsme šlapali na plyn, teď opatrně brzdíme. Takže ano, silnější koruna a vyšší úroky budou přirozeně vidět v hospodaření firem i domácností. To je ale jen důkaz, že měnová politika dělá, co má. Můžeme se jedině snažit, aby se to nestalo formou šoku.
Neměli jste závazek trochu více vysvětlit? Stále slýchám spoustu chytrých lidí, kterak mluví o tom, kolik jste „utratili“ za intervence a jak jste napsali prolog k české inflaci.
Nemám pocit, že byla vždycky vůle poslouchat, co říkáme, ale je pravda, že komunikovat můžete vždycky lépe. Primárně se snažíme zabránit těm největším mýtům, zvláště tomu, že ty dva biliony korun se natiskly a přelijí se do inflace. A to přitom souhlasím s tím, že kurzový závazek byl kontroverzní krok.
Kvůli neznalosti ale zůstala v lidech pachuť, že závazek byl špatně.
Ano, lidi u nás je snadné vyděsit, že jim někdo něco sebral. Jak snáze v Česku dostat lidi na svou stranu, než že jim řeknete, že je někdo o něco okradl? Zároveň nic lidi nevystraší více, než že hrozí vyšší inflace a budou se tisknout peníze. Je to důsledek naší velké finanční konzervativnosti. V každém případě příště zařídíme komunikaci lépe.
Jinak byste vypadali jako izolovaní elitáři bez vazby na veřejnost.
My jsme ti, kdo za normálních okolností nemají být moc vidět. Vždycky jsem ctil pravidlo, že centrální bankéře mají znát možná tak lidé z finančního sektoru. Jinak by to mělo odpovídat úrovni správců vysokého napětí: prostě to funguje a nemusíte řešit, co a kdo za tím vším stojí. Zajímá vás, aby nenastal blackout. Ale je vám jedno, jak v ČEZ nakrmí kotle, abyste si pak doma mohl pustit televizi. Stejně by se měla chovat centrální banka.
V ČEZ je ale velmi pravděpodobné, že pokud do kotle hodíte uhlí, na druhé straně si rozsvítíte žárovku. V centrální bance není vazba mezi rozhodnutím a žádoucím důsledkem zdaleka tak pevná. Neměli by tedy lidé vidět do těch „střev“ trochu více?
Je to možné, bral jsem nás vždycky jako technokratickou instituci, takže pokud všichni v ekonomice znají tváře nebo jména lidí z bankovní rady, má ta instituce nějaký problém. Na show jsou tu politici, na nás je hladké fungování finančního systému. A ten funguje nejlíp, když o tom nemusíte přemýšlet a když si nemusíte klást otázky, jak to pracuje. Centrální banka má být nudná.
Absolvoval Národohospodářskou fakultu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1998 působil jako analytik a posléze senior analytik v měnové sekci České národní banky. Od roku 2002 do roku 2004 byl ekonomem v České spořitelně a externím poradcem ministra financí, poté zamířil na dva roky do vedení České konsolidační agentury. Od prosince 2006 je členem bankovní rady ČNB, od prosince 2008 je viceguvernérem centrální banky. |