Hvězda vítězného filmu Berlinale O těle a duši Borbélyová: Chtěla bych hrát v českém filmu

Alexandra Borbélyová

Alexandra Borbélyová Zdroj: Film Europe

Alexandra Borbélyová
2
Fotogalerie

Jednatřicetiletá Alexandra Borbélyová se narodila v Nitře, nyní ale patří k největším talentům maďarského filmu. Stačila jí na to jedna role, plaché hrdinky romance O těle a duši, která letos vyhrála prestižní filmový festival v Berlíně. Díky české premiéře snímku se dívka, která vyrostla na československých filmech, poprvé podívala do Prahy.

Jak jste získala roli kvalitářky masa s fóbií z doteků Márii, hlavní hrdinky filmu O těle a duši?

Na univerzitě, kde jsem studovala herectví, jsme měli i filmový kurz, kde mě poprvé viděla režisérka Ildikó Enyediová. Když začala pracovat na O těle a duši, napsala mi, že tam pro mě má menší roli psycholožky. Casting jsem zvládla, ale záleželo ještě, kdo bude hrát Máriu. Uplynuly měsíce. Pak mi Ildikó zavolala, jestli bych jí pomohla s výběrem Márie, z pěti kandidátek. Nazkoušela jsem s nimi pár scén, další měsíce se nic nedělo, než mě režisérka pozvala na kávu. Lekla jsem se, že mi vezme roli psycholožky. Ale ona mi řekla, že chce na roli Márii vyzkoušet mě. 

Překvapilo vás to?

Hodně. Na škole nám říkali, že dostaneme jen takovou roli, na jakou vypadáme. Je pravda, že filmoví režiséři tak často obsazují. Ale já nechci hrát jen velmi ženské postavy. O těle a duši jsem proto brala jako velkou šanci. Jenže první casting se mi nepodařil. Ildikó tvrdila, že kamera v mých očích zachycuje moji ženskost a už otevřenou sexualitu. Ale dala mi ještě jednu šanci.

Tak jsem šla doma do koupelny a nevyšla jsem, dokud jsem v sobě nenašla Máriinu dětskost a přísnost. Ona se totiž v soukromí chová naivně a dětsky, v práci je však velmi přísná. Pak jsem si na casting vzala blůzku, co mi nepadla, nechala jsem se jinak učesat. A cítila jsem, že v mém výkonu byla nějaká energie. Potom jsem znovu měsíce čekala. Když mi Ildikó napsala, že by si mě vybrala, nebyla si zase jistá, jestli dostane peníze. Takže to celé trvalo dost dlouho.

Jaké typy hereček se o Máriu ucházely?

Hodně jiné, než já i mezi sebou navzájem. Na castingu byly i neherečky, včetně jedné režisérky, která se dost podobala mladé Ildikó. Ale producenti nechtěli, aby obě dvě hlavní role získali neherci. Tak náročnou roli jako Mária by asi ani neherec nezvládl.

Jak jste komplikovanou postavu ženy, která chce překonat svůj strach, s režisérkou budovaly?

Našly jsme způsob její chůze, inspirovala jsem se spolužačkou, která chodila, jako kdyby plavala. Šaty mi pomohly ještě víc, Mária je zahalená, nenosí přiléhavé oblečení. Každý knoflík musel být na svém místě, jinak kostým Ildikó odmítla. 

Od prvního dne natáčení jsme pak cítily, jako by ve středu stála Mária a my ji začaly poznávat. Ildikó mi dávala svobodu, později mi už jen říkala, ať jdu a hraju to, jak cítím. Jako by do mě Mária vnikla, v šest večer jsem ji vždycky opustila a tak to šlo každý den. Vlastně to nebylo těžké. Věděla jsem, že by mě Ildikó nenechala působit falešně. A také napsala scénář, do něhož bylo lehké se vžít. 

Jak se vám hrála scéna ve vaně? Při ní už několik českých diváků omdlelo. Na Letní filmové škole se zdálo, že za to mohlo hlavně vedro, ale slavnostní premiéra v Praze ukázala, že lidi kácí spíš emocionální vypjatost té scény. K čemuž pomáhá i doprovod balady Laury Marlingové. 

Při té scéně omdlívají diváci i v Maďarsku. Song What He Wrote, který je fantastický a ve filmu má silný efekt, při natáčení nebyl ještě vybraný, ani romantická hudba, kterou si Mária kupuje. Ty scény jsem hrála bez muziky, jen jsem si představila pocit, když jsi zamilovaná a všechno cítíš ve velkém. 

Jaký význam pro vás mělo, že se ta křehká romance odehrává na jatkách?

Ty brutální scény jsem viděla až v kině. Na jatkách jsme natáčeli jen čtyři dny. Když nás tam ředitel provázel, v chladící komoře, kde visely krávy bez kůže, mě upozornil, že pokud mi teď není dobře, ten film natočit nezvládnu. Ovšem můj otec je myslivec, takže jsem na mrtvá zvířata zvyklá. Ildikó má zvířata moc ráda. Ale tu lásku chtěla umístit do prostředí plného brutality. Nebavily jsme se o tom, ale myslím, že chtěla vystihnout, že zabíjíme to, co je nám podobné. I mezi jeleny, které pak ve filmu vidíme, panuje láska.

Vaše hrdinka trpí poruchou autistického spektra. Setkala jsme se v rámci přípravy na roli s někým s Aspergerovým syndromem?

Ne. Ildikó to po mě ani nechtěla. Ovšem v ní samé jsou prvky Márii. Během natáčení mi říkala, že v mládí nechtěla s lidmi moc komunikovat a byla hodně uzavřená. Když stála ve frontě v obchodě, než přišla na řadu, pořád si opakovala slova jako dvacet deka šunky. Ona podobné situace zná, proto je dokázala tak dobře napsat.

Ildiko Enyediová před O těle a duši osmnáct let nerežírovala celovečerní film. Znala jste její tvorbu?

Když jsem dostala roli psycholožky, podívala jsem se na její debut Moje 20. století, potom i na Šimona kouzelníka a další filmy. A taky znám seriál Terapie, který začala točit pro HBO už asi před šesti roky. 

Návrat režisérky k filmu byl o to větší, že O těle a duši v únoru na Berlinale vyhrálo Zlatého medvěda. Jak jste si užila tamní slavnostní premiéru?

Pořád jsem plakala, před ní i po. Byla jsem dojatá, nikdy by se mi nesnilo, že budu s filmem v Berlíně. Pak jsme navíc vyhráli, z toho jsem ještě v šoku. Na konci léta jsem byla s kamarádkami v Itálii a jedna Italka mě poznala. Když si se mnou fotila selfie, došlo mi, jak je ten film velký. 

Máte už díky úspěchu víc nabídek?

Vtipné je, že v Maďarsku mi teď nikdo práci nedává. Každý se lekne, že nemá roli, jakou by mi po tomhle mohl nabídnout. Takže je zatím ticho a čekám. Ale nebojím se, že by Mária zůstala mou jedinou úlohou. 

Jako rodačka z Nitry mluvíte i slovensky. Chtěla byste si zahrát ve slovenském filmu?

Moc ráda. Jako malým nám mamina pouštěla české a slovenské filmy a pohádky. Znali jsme se sourozenci každého herce. Mamina by chtěla, abych hrála na Slovensku, ale já jsem chtěla jít do Budapešti. Nicméně zahrát si v českém nebo slovenském filmu je můj sen. Vaše filmová kultura mi chybí, dospívala jsem na ní. Když jedu domů, mamka mě aspoň vezme na nějaké slovenské nebo české filmy do kina.

Kdybyste se dostala na uměleckou školu VŠMU v Bratislavě, mohla jste dnes být slovenská herečka. 

Při přijímačkách jsem postoupila do posledního třetího kola, ale pak mě nevzali. Možná i proto, že jsem víc toužila po Budapešti. Do Bratislavy jsem se hlásila spíš kvůli rodičům.  

V Budapešti nyní máte angažmá v progresivním divadle Józsefa Katony. Jak tam vypadala Shakespearova komedie Jak se vám líbí, kde jste hrála Rosalindu?

Hodně moderně, text přepsal mladý básník, který dělá i slam poetry. Naše divadlo je in a artové. Nedrží mě ve škatulce. Moje nejslavnější divadelní role je žena, která v 50. letech sexuálně zneužívala mladé dívky, než ji oběsili.