Jaroslav Řasa: Děti by se měly zabývat něčím smysluplným

Vedle svého byznysu se zabýváte podporou a motivací dětí a mladých lidí, jak co se týče vědy, tak co se týče podnikání. Považujete se za mecenáše?

Tak si rozhodně neříkám. Moje úloha je v celé věci relativně malá, neberu to, jako nějakou charakterizující nálepku. Mám jednoduše radost, když děti dělají něco smysluplného.

Ale na poli „dobročinných aktivit“ jste poměrně aktivní…

Vše začalo soutěží Diplomová práce roku. Cílem akce je to, aby práce studentů nezůstávaly jen v policích knihoven vysokých škol, ale aby k něčemu sloužily, informace z nich byly využívány.

To se přelilo do aktivity „Můžeš podnikat!“, v jejímž rámci ještě s kolegy objíždím střední školy s cyklem přednášek o podnikání. Žákům ukazujeme, že podnikání není něco, čeho by se měli bát, že to je životní příležitost zejména pro ty, kteří chtějí být užiteční, kteří chtějí něco dokázat. Ročně oslovíme asi pět tisíc dětí.

Cílem je v dětech vzbudit zájem, něco dělat. Když mě ředitelka Nadačního fondu Neuron Monika Vondráková oslovila s nabídkou spolupráce a plnění dětských vědeckých snů, neváhal jsem.

Jaké máte odezvy z těch svých přednášek o podnikání? Začali již někteří absolventi vašich kurzů podnikat?

Občas se někdo přijde poradit se svými projekty, jestli je to „dobrý“ nebo „špatný“. Hlavní přínos není v tom, kolik studentů následně začne podnikat, ale v tom, že jim to otevře oči, začnou vnímat spoustu informací v širší souvislosti. Pozitivně reagují samotné školy, které si nás zvou opakovaně. Narovnáváme obraz podnikatele ve společnosti, který stále není nějak úchvatný – lidé si tu většinou myslí, že podnikatel je někdo, kdo šidí stát, krade, tuneluje á-la Krejčíř a podobně. Tak to není, to jsou jen nejhorší výjimky. Vysvětlujeme, že být podnikatelem je něco až ušlechtilého, ne něco zlého, nepřátelského či sobeckého.

Nepřednáším jen já, ale i mí kolegové. Největší výkon jsem měl asi tisíc studentů za rok. Bylo to náročné, vycházelo mi to na jednu až dvě přednášky měsíčně, na které jsem se musel připravit, vměstnat to do diáře.

Snažíme se narovnat obraz podnikatelů ve společnosti, který stále není nijak úchvatný. Lidé si většinou myslí, že podnikatel je někdo, kdo šidí stát, krade atuneluje. Ale to jsou jen nejhorší výjimky

Kdo z českých byznysmenů v tom s vámi ještě "jede"?

Projekt jsme založili s Mirkem Hofmanem z firmy 2N Telekomunikace a Pavlem Komárkem z firmy Empirica. Nyní s námi přednáší například Jiří Grund nebo Dalibor Dědek. Je nás nyní asi patnáct. Kdysi nám někdo „otevřel oči“ a motivoval nás k podnikání, mě třeba Baťa. Teď se to jen snažíme předat dál.

O vás je známo, že jste Baťovým velkým fandou…

Nechal jsem začínající vědecké kariéry a začal podnikat, protože jsem přečetl knihu Tomáše Bati Úvahy a projevy. Uviděl jsem, že podnikání není honbou za penězi, ale že to je služba s nějakým vyšším mravním principem.

Kde jste dříve ve vědě působil?

Zabýval jsem se robotikou a umělou inteligencí se zaměřením na neuronové sítě, čili automaty, které mají schopnost se učit. Kdyby nedošlo k Sametové revoluci, nejspíš bych dnes učil na vysoké škole.

Prakticky jste ale skončil docela blízko – jednak přednášíte, byť tedy o podnikání, a jednak máte firmu, která se zabývá IT automatizací.

To je pravda, to, co Abra dělá, je automatizace a šetření práce lidem, aplikace software na reálný svět.

A do toho ve spolupráci s Neuronem ještě směrujete děti k vědě…

NF Neuron podporuje například Dětskou vědeckou konferenci a v jejím rámci se objevují talentované děti, které mají „vnitřní drajv“, který nás zajímá. Ten nejde vdechnout nějakou přednáškou, v dítěti už musí být. Lze je ale třeba inspirovat, a s tím se už dá také ledacos dělat. NF Neuron na těchto konferencích nadané a zapálené děti vyhledává a pak se lidí jako já ptá, jestli je nechtějí nějak podpořit.

Ta prvotní motivace dětí hodně stojí na jejich učitelích, kteří s nimi ve škole pracují. Oni je prvotně vytipují a nasměrují do soutěže a konference. Klobouk dolů před nimi, oni jsou ti, kteří zachytí první talenty, odvádí velký kus práce.

Jak probíhá takové „splnění dětského vědeckého snu“?

Třeba Dalibor Dědek splnil sen klučinovi, který miluje fyziku částic a vesmírnou fyziku tím, že mu zajistil pobyt, prohlídku a spoluúčast na vědeckém programu v CERNu a setkání s významným fyzikem dnešní doby, panem Lawrencem Kraussem. Můj chráněnec se zabývá biochemií, a tak jsem mu zajistil třítýdenní stáž na Ústavu biochemie, kde si prošel jednotlivá stanoviště, ale také byl zapojen do samotného bádání. Největší české kapacity se mu věnovaly, řešily s ním dané otázky a problémy tamního výzkumu. Děti jsou v tomto věku (12-15 let) velice vnímavé a berou vše velmi vážně, intenzívně. Je pak zajímavé pozorovat, jak se dál té „své“ problematice věnují.

Kolik dětí prošlo tím splněním snů?

Zatím ti dva, které jsem zmínil. Je to docela nový program, letos bude vybrán třetí „šťastlivec“. A ano, je otázkou, zda by jich nemělo být víc, zda by se víc lidí mého ražení nemělo do této činnosti zapojit.

Jaroslav Řasa|Michael Tomes

Jak hledáte kolegy, které „zatáhnete“ do takovýchto aktivit? Ať už přednášení o podnikání nebo podporování malých vědců? Jsou to třeba vaši obchodní partneři, které jste měl možnost si „přečíst“?

S Mirkem jsme několik měsíců debatovali o tom, co udělat s tím, že se mladí bojí podnikat. V Česku jim v podstatě všude nutí moudra typu: „Najdi si dobré místo v Bruselu,“ nebo „Hledej hlavně mezi velkými zaměstnavateli či ve státní správě,“ a podobně.

Udělali jsme si tehdy seznam lidí, o nichž jsme věděli, že jsou to morální a úspěšní byznysmeni. Většinu jsme už nějak osobně či obchodně znali. Po čtyřech letech je nás na to přednášení o podnikání patnáct. Nejde to nějak skokově, obzvláště když ti lidé z toho opravdu nic nemají, ba naopak, stojí je to čas a peníze, možná i trochu té sebeúcty, protože technicky si jdou stoupnout před puberťáky a ti jsou nepředvídatelní.

Už na vás někdy přistála namočená houba?

Nejhorší, co se nám stalo, bylo ticho. Znuděné výrazy a nezájem, případně nesmyslná diskuse. Když vedete debatu o podnikání, tvorbě hodnot, nastavení etických pravidel, vedení člověka k osobnímu sebeovládání, a na to vám někdo řekne, že hippies jsou vlastně taky fajn…

Poměrně často se nám třeba na gymnáziích stává, že se v tom všem děti trochu ztrácí. Mají tam na výběr tolik možností, přístupů a voleb, že pak občas neví, kam dřív. Když se jich zeptáte: „Co vlastně v životě chceš? Budeš hippík? Budeš podnikatel? Budeš úředník? Budeš doktor?“, tak oni najednou nevědí, co chtějí, mají problém si vybrat. Třeba oproti dětem z odborných škol je to výrazný rozdíl.

Tam už se dá předpokládat, že když už chodí na ekonomku, tak ví, že chce být třeba účetním…

Přesně tak. Jsou tam víc realističtí. Byli jsme i na učilištích, jejichž obory ani nekončily maturitou, ale i tam jsme potkali hodně skvělých dětí, které to měly „srovnané“.

Zmiňoval jste, že krom času vás tyto aktivity stojí i prostředky. Kolik?

Ročně to jsou stovky tisíc korun. Do toho nepočítám cenu samotné práce, ta je v rámci dobrovolnictví.

Takže vaší firmě Abra Software se daří, jestli to dobře chápu, když máte zdroje na takový typ činnosti…

Ano, Abře se daří nejlíp za celou dobu existence firmy, za celých pětadvacet let.

Otázka na tvrdo: Nejsou tyto činnosti a aktivity jen odrazem potřeby nechat si laskat ego?

Myslím, že ne. Věda jako taková je pro veřejnost relativně málo zábavná. Pokud bych se chtěl protlačit někam do širšího podvědomí, tak sponzoruji třeba sportovce nebo modelku. K vědě mám vztah, tak proč bych jí to nějak nevrátil, třeba tím, že pomůžu motivovat nové mozky, které ji obohatí?