Lidé se přestávají bát a ochota půjčovat si roste. Ceny můžou opět růst, varuje viceguvernér ČNB

V České národní bance platíte za radního, který se netají tím, že chce jít se sazbami rychle dolů. Květnová inflace ukázala vlídnou tvář, znamená to prolog k dalšímu uvolnění politiky?

Je to určitě potvrzení našich očekávání, která prezentujeme už nějakou dobu. Že ekonomika není inflační a že nevidíme nové zdroje inflačních tlaků, a pokud nedojde k překvapení typu brutálního nárůstu cen energií, inflace by měla zůstat na úrovních, které lidi netrápí.

Jaká je úroveň inflace, která lidi netrápí? 

Jsem zastáncem definice, že inflace je nízká, pokud o ní lidé nemají potřebu přemýšlet. Číselně to není lehké vyjádřit, protože inflaci není ani jednoduché měřit. Myslím, že to bude mezi nulou a třemi procenty. Osobně bych byl rád, kdyby to bylo níž, mezi nulou a dvěma procenty. Protože si myslím, že taková je dlouhodobá preference lidí v této zemi. Vycházím z toho, že když inflace bude dvě procenta nebo méně, tak to je to, co veřejnost požaduje. 

Tak exemplární porážka inflace by si možná žádala vyšší sazby, než které byste ordinoval vy. Červnové rozhodnutí o sazbách je na spadnutí, pro co budete hlasovat? 

Budu hlasovat pro snížení sazeb, ale bude velká diskuse, jestli o 25 nebo 50 bodů.

Není nečekaně nižší květnová inflace důvodem pro výraznější řez? 

Mám dilema, ale upřímně řečeno se nerad zavazuji k nějakým krokům, když o nich nejsem úplně stoprocentně přesvědčen. Myslím, že na bankovní radě budeme mít hezkou, komplexní debatu a rozhodnu se až na jejím základě. Protože velmi dobře chápu i názory, že bychom měli být opatrní. Stále máme v ekonomice i v myšlení lidí prvky vytvářející rizika, že inflace by mohla být po nějakou dobu příliš vysoká. Ale vidím to tak, že naše prognózy se velmi dobře naplňují a ekonomika negeneruje výraznější inflační tlaky. A jelikož jsme se sazbami stále relativně nahoře, pořád si můžeme dovolit jít dolů trochu rychleji. Nebál bych se toho a jsem připraven na to, že když udělám chybu, je dobré tu chybu přiznat, otočit se a jít dál. Preferuju flexibilitu.

Máte na mysli nějaké konkrétní chyby, které se na poli měnové politiky staly v minulosti?

To ani ne, ale obecně řada centrálních bankéřů se někdy bojí rozhodnout v obavě, že by mohli utrpět reputační katastrofu, když o měsíc později řeknou, že udělali chybu a že je potřeba se vrátit zpátky.

Stalo se něco takového v politice ČNB za poslední dva roky? Řídil byste sazby stejně, kdybyste seděl v bankovní radě třeba sám?

Kdybych seděl v radě jenom sám, byl bych asi trochu více aktivistický a dřív bych zrušil druhý kurzový závazek neboli intervenční režim, a možná bych se dřív posunul ke snižování sazeb. Ale to jsou hypotetické úvahy, protože kdybych seděl v radě sám, asi bych předtím učinil jiná rozhodnutí a začínal někde jinde.

Na ono sedmiprocentní maximum byste vystoupal?

Je to možné. Já jsem hned po příchodu do bankovní rady hodnotil kroky předchozí rady jako rázné, odvážné a správné, takže dnes bych určitě netvrdil, že bych býval tak vysoko nešel. 

Jde mi o to, jestli se dalo nějak zabránit zhruba třicetiprocentnímu zchudnutí lidí, které nastalo během inflační vlny. Nešlo to uřídit nějak elegantněji?

Upřímně jsem sám byl překvapen tím, jak inflace prudce narostla, a jakkoli jsem se v době, kdy inflace vznikala, zabýval primárně něčím jiným, účastnil jsem se měnových jednání a nesděloval jsem na nich obavy, že by inflace až tak narostla. A mám velké pochybnosti, jestli by jiná měnová politika, pokud by nebyla dramaticky odlišná, vedla k výrazně jinému výsledku. Prostě v tom srpnu 2022 jsem přišel poprvé na měnové jednání jako hlasující a nezmohl jsem se na víc než na konstatování: Budeme tu brzy mít dvacetiprocentní inflaci, sorry, nic s tím už neuděláme. Analyticky jsme pravděpodobně zdroje inflace podcenili, ale to neznamená, že jsme udělali chybu jako banka v měnové politice. To by byla příliš velká zkratka. Základním nástrojem hospodářské politiky je štěstí a to jsme prostě neměli. Často ho máme, ale tentokrát ne.

Teď jsme inflačně na „humánních“ hodnotách, nakolik je ale současné tempo růstu cen udržitelné? Může se obyčejný člověk z ulice domnívat, že to tak zůstane?

Pokud se centrální banka rozhodne, že má určitý cíl, tak ten je novým normálem. Musí udělat víceméně cokoli, aby tomu tak bylo. Nadále je třeba pracovat s tím, že inflační cíl jsou dvě procenta a uděláme všechno pro to, aby byla inflace poblíž cíle. To, že se to krátkodobě nemusí dařit, je prostě fakt. Je spousta věcí, které nemáme pod kontrolou. Vůbec ale například nemá smysl debatovat o tom, že zvýšili inflační cíl, jak se vedou diskuse třeba v některých anglosaských zemích. Myslím, že preferencí našeho obyvatelstva je mít nízkou inflaci a ČNB to má naplnit. Neměli bychom si tolerovat oportunistické alternativní výklady.

Geopolitický rozvrat vztahů v globální ekonomice ale může tlačit inflaci systematicky výše, což by asi automaticky podědilo i Česko.

Systematičtější vlivy tu jsou nejen zvenčí. Je tu inputované nájemné (hypotetické nájemné, jež by majitelé nemovitostí, ve kterých bydlí, inkasovali, kdyby je pronajímali, pozn. red.) a v situaci, kdy máme problém s výstavbou nových bytů – respektive velmi nízkou preferenci pro výstavbu nových bytů –, kdy se setrvale snižuje běžná velikost rodinné jednotky, kdy máme čistou vnější migraci a výrazně čistou vnitřní migraci z určitých regionů do jiných, tu samozřejmě po delší dobu rychleji rostou ceny bydlení než příjmy, což také něco přidává do inflačních tlaků. V celé Evropě vidíme poměrně vyčerpané a napjaté trhy práce. I to může působit proinflačně a také to souvisí s demografií. Plus tu máme energetickou transformaci a klimatické cíle, které mohou vést k tomu, že některé věci se stanou dražšími a po nějakou dobu to bude něco přidávat do inflace. Ale nemělo by to vést k tomu, abychom zvyšovali inflační cíl. To nám v ničem nepomůže, musíme trvat na tom, že třeba měnové podmínky nastavíme tak, aby nevznikala dlouhodobá inflační očekávání.

To jde trochu v duchu poslední prognózy ČNB, která podstatně zvýšila výhled pro sazby pro letošní i příští rok. To znamená, že daní za nový ekonomický normál budou dlouhodobě dražší úvěry?

Úplně bych to neasocioval s našimi prognózami. Ty se mění, protože se hodně mění některé vnější předpoklady. Výkyvy v poslední době v prognózách souvisely s tím, že se výrazně pohybovaly odhady úrokových sazeb ve světě, což se pak promítá i do trajektorie našich úrokových sazeb. Ale v posledních dvou letech bankovní rada poměrně systematicky říká, aby nikdo nepočítal s tím, že se vrátíme do úrokového prostředí po globální finanční krizi nebo v covidu, na tehdejší minima. To období skončilo a naše krátké i delší sazby se budou držet spíš na úrovních, které jsme viděli v předcházejících dekádách. Nulové sazby centrálních bank se prostě nejspíše nevrátí. To je vzkaz, který vysíláme. 

Víceguvernér ČNB Jan Frait. | Zdroj: e15 Michaela Szkanderová

Kde vidíte základní sazbu ČNB na konci roku?

Naposledy v lednu jsem říkal, že kolem čtyř procent, a stále to vidím tak, že to někde kolem čtyř procent bude. 

Bude ještě potom kam výrazněji klesat, nepůjde o cosi jako o nový sazbový normál?

V našich modelech jsou už dlouhou dobu neutrální sazby někde kolem tří procent. Já to vidím trochu výš, tedy mezi třemi a čtyřmi procenty. Máme velkou nejistotu, kolik ten dlouhodobější normál ve skutečnosti je. Technicky máme v modelech tři procenta, ale domnívám se, že vzhledem k tomu, co se v ekonomice děje a jaké jsou trendy, může být normální sazba spíš trochu výš. A zároveň si myslím, že není jenom jedna správná sazba, které se musíme držet, aby ekonomika neměla problémy. To je velmi úzký pohled a ve skutečnosti dlouhé období nízkých úrokových sazeb žádnou velkou výhru z hlediska produktivity nepřineslo. Naopak se v jeho důsledku z evropského finančního sektoru stal víceméně jeden velký realitní fond.

Takže když se podívám optikou obyčejného člověka časujícího si hypotéku, co má dělat? Čekat, že za rok budou výrazně levnější hypotéky, nebo jednat?