Pavel Bulant: Český rybník je příliš malý na to, aby uživil všechny domácí zbrojovky

Pavel Bulant

Pavel Bulant Zdroj: E15 Anna Vackova

Česká armáda chce i letos pokračovat v nákupech přes agenturu NAMSA, která spadá pod NATO. „Je to cesta, jak ušetřit. Nemusíme platit DPH a navíc dosáhneme ceny až o více než desetinu nižší ve srovnání s dřívějšími nákupy od českých obchodních firem,“ říká šéf sekce vyzbrojování ministerstva obrany Pavel Bulant.

* E15: Co budete letos vedle pokračujících dodávek obrněných transportérů nebo nových pušek nakupovat?

Vzhledem k tomu, že rozpočet rezortu se v poslední době výrazně krátil, nepředpokládám žádné větší akvizice jako v minulosti. Armáda prošla v minulých letech zásadní modernizací. Proti stavu, v němž se nacházela zhruba před pěti lety, je to v současnosti skutečně nebetyčný rozdíl.

* E15: Ale přesto vás letos investice čekají.

Půjde především o zabezpečení základního chodu armády, tedy o nákupy sloužící k uspokojení běžných potřeb vojáků, jako je například výstroj, munice, opravy techniky. I když, anebo právě proto, že máme řadu nových zbraňových systémů, je jejich údržba nutná a často to není vůbec levná záležitost. A rádi bychom také navázali na úspěšný obchod, který realizujeme prostřednictvím alianční agentury NAMSA.

* E15: Co konkrétně budete prostřednictvím této agentury poptávat? Třeba ruční zbraně?

Armáda prochází v oblasti ručních zbraní zcela zásadním přezbrojením na standard NATO. Na pořízení útočné pušky jsme formou soutěže uzavřeli smlouvu s Českou zbrojovkou, od níž kupujeme i pistole. Navázali jsme na slavnou tradici výrobce ručních zbraní ještě z dob Varšavské smlouvy, kdy byly její armády vyzbrojeny z 95 procent výrobky sovětské provenience. V té době byla československá armáda skutečně výjimečná tím, že jako jediná měla privilegium používat jiné zbraně než kalašnikovy, tedy útočné karabiny – nesprávně nazývané samopaly – vzor 58 ze Zbrojovky Brno. Vedle útočných pušek a pistolí nás nyní čeká modernizace kulometů. V české armádě jsou v posledních letech zaváděny kulomety Minimi belgické firmy FN Herstal. Zatím jich bylo nakoupeno bezmála dvě stě kusů.

* E15: Takže budete kupovat další? Už víte, kolik to bude stát?

Těžko si představit, že bychom šli jinou cestou. Rozhodně se nechceme přiblížit některým armádám povstaleckého typu, kde má každý voják jiný typ zbraně podle toho, jaký zrovna ukořistí. Kulomety Minimi jsou nejrozšířenější zbraní této kategorie v alianci. A tady chce jít cestou oslovení NAMSA. Předpokládáme, že letos by tato akvizice představovala desítky milionů korun.

* E15: Podle některých informací byly nákupy kulometů Minimi předražené. Je to tak?

Ta cena se skutečně může zdát vysoká. Nejdražší ale není sama zbraň, ale příslušenství. Cena vysoce sofistikovaných přístrojů denního a především nočního vidění nebo termovizních přístrojů spolu s laserovým značkovačem někdy dokonce překračuje cenu samotné zbraně.

* E15: Předpokládám ale, že oslovením NAMSA chcete ušetřit.

Chceme se především posunout do mezinárodního prostředí. A právě tam předpokládáme dosažení nižší ceny. Navíc nám kulomety Minimi umožní další unifikaci výzbroje s ostatními zeměmi NATO. To automaticky znamená i společnou logistiku, tedy že si do misí nebudeme muset vozit doslova každý šroubek.

* E15: Loňská bilance obchodu s vojenským materiálem dopadla v neprospěch domácích výrobců, více techniky se dovezlo ze zahraničí. Proč jste například koupili vysílačky z USA, když existuje česká firma DICOM, od níž dlouhodobě nakupujete podobné výrobky?

Nemůžeme se řídit pocity. Musíme postupovat podle zákona, konkrétně podle normy o zadávání veřejných zakázek. Žádná z výjimek nehovoří o tom, že můžeme jít mimo režim zákona jen proto, aby ta či ona česká firma mohla profitovat. U vysílaček jsme vycházeli ze zkušeností našich vojáků z Afghánistánu. V rámci mezinárodního prostředí jsou pro komunikaci nejvhodnější právě americké vysílačky Harris, protože jsou vybaveny řadou funkcí včetně kryptoklíče. Toto rozhodnutí padlo v souvislosti s nákupem lehkých obrněnců Iveco už před několika lety. Šlo o poměrně specifický požadavek. Jinak platí, že nosná část rádiové sítě, nebo chcete-li systému spojení naší armády v oblasti VKV, je postavena na výrobcích českých firem, a to především DICOM.

* E15: Loni vás české firmy kritizovaly za nákup munice přes NAMSA. Proč musíte tak jednoduchý výrobek, jakým je střelivo, poptávat v zahraničí?

Chápu argumenty, že armáda by měla nakupovat co nejvíce doma, mimo jiné proto, aby naši lidé měli práci. Znovu ale opakuji, že zákon o veřejných zakázkách nám to bohužel neumožňuje. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že NAMSA je mezinárodní organizace, která je otevřená všem firmám včetně českých. I když agentura řadu z nich oslovila, jen velmi malá část dokázala připravit relevantní nabídku. Mezi ty úspěšné patří i vlašimská Sellier a Bellot. Z celkem dvanácti poptávaných položek z loňské dodávky munice tvoří rovné tři čtvrtiny česká produkce. Pokud si některé naše firmy stěžují, že neuspěly, měly předložit NAMSA vítěznou nabídku.

* E15: Takže volání po národním protekcionismu, který uplatňují velké země jako Francie, Velká Británie nebo Spojené státy, sice chápete, ale v tuzemsku něco takového možné není.

Uplatňování podobného postupu si rozhodně dovedu představit v okamžiku, kdy se v regionu střední Evropy rozhoří válečný konflikt a my budeme bránit svou národní suverenitu se zbraní v ruce. Pak bychom munici asi opravdu nepoptávali přes NAMSA, náš zbrojní průmysl by vyráběl na plné obrátky. Situace je ale jiná. České firmy si musí zvyknout, že armáda už není tak velkým zákazníkem, aby dokázala zabezpečit jejich přežití.

* E15: Doporučil byste zbrojovkám, aby se domluvily například v rámci visegrádské skupiny?

Velmi dobrým příkladem je třeba spolupráce zbrojovek severoevropských zemí, s nimiž spolupracují i některé z českých obchodních firem. Internacionalizace, tedy dohoda na společných projektech na mezinárodní bázi, je jediná možná cesta. Pořízením a zavedením nového systému do armády poskytujeme firmám neocenitelné reference pro jejich uplatnění na zahraničních trzích. Český rybník je opravdu příliš malý na to, aby uživil všechny.

* E15: Jak to vypadá s dodávkami nových útočných pušek od České zbrojovky? Už jste se dohodli na dodatečných úpravách, které proti původnímu zadání požadovali vojáci? Skutečně se nezvýší cena vzešlá z výběrového řízení?

Pokud by se zvýšila cena, změnily by se základní parametry tendru a okamžitě bychom se mohli stát terčem přinejmenším mediální kritiky ze strany neúspěšného uchazeče o tuto zakázku. Je pravda, že v průběhu uživatelských zkoušek vojáci vznesli řadu konstruktivních připomínek. Musím říct, že přístup dodavatele je příkladně odpovědný. Mimo jiné souhlasil s výměnou pevné ramenní opěrky za teleskopickou. Ta už úspěšně absolvovala všechny předepsané testy. Zbrojovka je připravena dodávat nové pušky s teleskopickými opěrkami. A na zbraních, které už dodala, tyto opěrky vymění.

* E15: Zdarma?

Opakuji, že cena se nezvýší ani o jednu korunu. Armáda nic doplácet nebude. Momentálně už vojáci mají na pět stovek nových pušek z celkového počtu více než tří tisíc, které mají být dodány. Zbraně byly úspěšně odzkoušeny i v Afghánistánu, reakce vojáků jsou více než pozitivní.

* E15: Další a už řadu let sledovanou kauzou je prodej přebytečných L-159. Koupí je Irák? A předprodáte bitevníky nejprve Aeru Vodochody?

Pan premiér i ministr obrany věnují prodeji českých bitevníků L-159 značnou pozornost. Mimochodem schopnost produkce proudových letadel je dle mého názoru jedním z měřítek technické vyspělosti toho či onoho státu. Jednání stále probíhají, za dva týdny má přicestovat do Prahy irácký předseda vlády. V této záležitosti jsem stále optimista. Kdyby jednání s Irákem dopadla úspěšně, je prodej L-159 za ekonomicky přijatelných podmínek vodochodské továrně nadále jednou z možností. Považuji ji za logickou, protože každý, kdo koupí tato letadla, musí navázat spolupráci s jejich výrobcem a nositelem know-how.

Pavel Bulant (41)

Vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Úkoly plnil především u výsadkových a průzkumných jednotek, tři roky působil v různých vojenských misích na území bývalé Jugoslávie. Absolvoval studia bezpečnostní politiky v Německu a NATO Defence College v Římě. V roce 2006–2007 pracoval jako ředitel kabinetu ministra obrany, tuto funkci zastával rovněž od léta 2010. Od loňska je ředitelem sekce vyzbrojování ministerstva obrany, která mimo jiné odpovídá za největší armádní zakázky.