Severní Amerika je pro nás passé a Blízký východ jako náhrada za ni ztroskotal, říká šéf Třineckých železáren
- Třinecké železárny stojí před velkou zkouškou.
- Evropský trh oceli klesá, mimounijní trhy se uzavírají a globální konkurence roste.
- Podle šéfa ocelárny Romana Heideho se navíc podnik musí hodně rychle rozhodnout – buď elektrická oblouková pec, nebo postupný konec.
Evropský těžký průmysl čelí hluboké krizi. Levná ocel z Asie, uzavřené trhy v USA i nestabilita v Hormuzském průlivu tlačí tradiční výrobce ke zdi. Bez miliardových investic do ekologizace a podpory státu hrozí oboru po roce 2033 zánik. „Bez změny technologie nebudeme schopni fungovat,“ varuje šéf Třineckých železáren Roman Heide, který místo nucené elektromobility prosazuje v průmyslu i dopravě raději vodík než elektřinu.
Potkáváme se zhruba po dvou letech, kdy jste v našem tehdejším rozhovoru apeloval na politiky, aby změnili přístup k těžkému průmyslu. Zdá se mi to, nebo je dnes situace ještě kritičtější než tehdy?
Nezdá. Bohužel je to tak. V současné době je trh velmi nestabilní. Celková poptávka je velmi nízká a všichni jsou opatrní. Průmysl v Evropě nemá moc velkou dynamiku a americký a kanadský trh je teď pro nás víceméně zavřený kvůli clům. To je aktuálně ten největší problém spolu s tím, jak trhy zaplavuje levná ocel ze zemí mimo Evropskou unii. Jde nejen o Ukrajinu, která do Evropy dodává drát i ocel, ale také o Asii celkově. Dnes už nemyslím jenom Čínu, protože čím dál významnějším hráčem je třeba Malajsie nebo Vietnam. Pokusy o vstřícné kroky z řad politiků a regulátorů vidíme, ale zatím bez větších efektů.
Mluvíte o nestabilitě. Jakými faktory je způsobená?
Primárně je to nevýkonnost vlastního průmyslu v Evropě. V automotive vidíte, co se děje – klíčové automobilky se dnes orientují na nový trend, zjednodušeně budou přeprodávat čínská auta, protože většina technologií v elektromobilu pochází právě z této asijské země. Těžební svět byl pro oceláře vždy zajímavý, bylo potřeba hodně lan a oceli, ale i ten je dnes v obrovském útlumu. Nové příležitosti v rámci energetiky zatím nepřicházejí, protože se stále sází jen na solární a větrnou energetiku, tedy pokud už se něco staví. Větší investice do větrné energetiky by pro nás mohly být prima, ale developeři si kupují ocel či komponenty pro větrné elektrárny zase výhradně z Číny.
V rozhovoru se dozvíte:
- Proč podle šéfa Třineckých železáren hrozí evropskému ocelářství bez zásadních změn po roce 2033 zánik.
- Proč firma ztratila přístup na severoamerický trh a jaké škody to způsobuje.
- Jak může zdražení zemního plynu v příštích měsících ovlivnit ceny oceli i dalších výrobků.
- Zda evropské uhlíkové clo CBAM skutečně ochrání domácí výrobce před levným dovozem.
- Jaké investice za desítky miliard korun budou muset Třinecké železárny uskutečnit, aby přežily.
- Kolik pracovních míst je podle něj v sázce, pokud stát a Evropská unie neposkytnou dostatečnou podporu.
- Jaké úspory už dnes největší česká ocelárna zavádí.
- Jak firma reaguje na proměnu trhu a které obory mohou v příštích letech získat na významu.
Zmiňoval jste problém s americkým trhem. To ale není novinka, nebo se pletu?
Částečně máte pravdu, ale ještě do února letošního roku jsme byli schopni dodat kolejnice například do Kanady. Ta je využívala buď přímo u nich, anebo je přeposílala dál. Dnes už je to mrtvé. Obecně je pro nás Severní Amerika passé.
Pokles poptávky se nasčítá
Kolik procent produkce tam předtím šlo?
Zhruba tři až pět procent, ale byla to procenta s vysokou přidanou hodnotou, díky kterým jsme mohli dobře vytěžovat kapacity. Měli jsme od nich silné reference, protože jejich zákazníci kladli vysoké nároky na kvalitu. Nám to pak pomáhalo otevírat dveře i u dalších partnerů.
Ještě, abych to zarámoval: ve světě za poslední tři roky kvůli nízké poptávce klesla cena komoditní oceli o třicet procent. Jenže to není vše. Nejaktuálnějším problémem je teď zablokování trasy přes Hormuzský průliv. To může mít brzy ještě ničivější efekt.
Co pro vás situace na Blízkém východě konkrétně znamená?
Zablokovaly se nám trhy Blízkého východu. Odhadovali jsme, že právě Saúdskou Arábií nebo Ománem bychom mohli nahradit Ameriku. To je v tuto chvíli nemožné. Navíc hrozí, že to nejhorší teprve přijde, a to kvůli zemnímu plynu, jehož jsme velcí spotřebitelé. V současné době se zatím vyprazdňují zásobníky. Obáváme se však momentu, kdy se budou muset znovu naplnit. To už bude plyn za úplně jinou cenu.
Lze u tak velké firmy, jako jsou Třinecké železárny, nákup plynu zafixovat dopředu, nebo jste plně odkázáni na spotové ceny?
Plyn nakupujeme obdobně jako elektřinu. Zhruba třetinu objemu máme v ročním fixu, další třetinu dokupujeme na kvartál a o něco méně pořizujeme měsíční kontrakty, které se odvíjejí od spotu. Nyní se nás to až tak netýká, ale ten cenový efekt zcela určitě přijde ještě do konce roku. Pak budeme muset zdražit i my.
Když se nakrátko vrátíme k loňskému roku. Máte už odhady výsledků hospodaření a objemu výroby za loňský rok?
Výsledky víceméně máme. Připravujeme je do zprávy pro valnou hromadu a po jejím zasedání budou zveřejněny. Do té doby je nezveřejňujeme ani za Třinecké železárny, ani za celou skupinu Moravia Steel, protože ještě čekáme na finální výrok auditora.
Můžete alespoň naznačit trend, jak to vypadá meziročně?
Trend naznačit mohu. Z finančního hlediska to bylo trochu slabší. Výroba oceli přitom byla takřka identická, zhruba 2,4 milionu tun. Z toho je jasné, že meziročně opět poklesly ceny. Zákazník nám nedovolí cenu nikde zvýšit, naopak je tu obrovský tlak na její snižování, takže neustále hledáme úsporná opatření. Popravdě ani moc nevidíme světlo na konci tunelu. Naopak už dochází k tomu, že někteří naši zákazníci nevydrželi a jdou do insolvence. Konkrétně v Německu máme několik zákazníků, kteří dosud zpracovávali naše polotovary a dnes končí.
Jak významní to byli zákazníci?
Jde o odběr v řádu jednotek procent, naštěstí. Ale i to je problém. Když máte v plánu vyrobit přes dva a půl milionu tun oceli za rok, nasčítá se to a začnete padat dolů. Tím se dostáváme ke zmíněným nedostupným trhům v Americe a na Blízkém východě.
Pojďme zpátky na začátek, kde jste zmínil vstřícnost ze strany politiků. Evropa zavedla uhlíkové clo CBAM a chystají se dovozní kvóty. K tomu Česko odpustilo poplatky za obnovitelné zdroje a zvýšilo finanční kompenzace pro energeticky náročné obory. To nejsou marginální změny, ne?
Začal bych domácí scénou. Vláda se zavázala ke kompenzaci zvýšených nákladů, napřed odstranila poplatky za obnovitelné zdroje energie a teď se chystají nové tarify pro velmi vysoké a vysoké napětí. Za veškeré tyto změny jsme rádi, ale zatím je analyzujeme a nedokážu jejich efekt přesně vyčíslit. Pak je tu CBAM, tedy uhlíkové clo, jehož faktická účinnost začíná nabíhat postupně, ale významněji se každopádně projeví až v prvním čtvrtletí roku 2027.
Čekáme, co to udělá. Možná že ti, co dnes kupují polotovary mimo EU, budou muset v budoucnu platit takovou uhlíkovou daň, že to zvrátí jejich strategii. Anebo to fungovat nebude, dovozci budou mít doklady, že je vše „zelené“, a tím se uhlíkovému clu vyhnou. Pak by byl evropský trh znovu více ohrožen. Věřím ale, že nám to naše postavení pomůže upevnit.
Ve finále doufám, že ze zmíněných třiceti procent ztracených tržeb můžeme díky CBAMu takových dvacet procent získat zpět. Zbytek opatření nám v souhrnu uspoří minimálně desítky milionů korun. Hodně se teď v Evropě vyhlíží také zmíněné dovozní kvóty. Finální podoba ale ještě neexistuje, a proto nemá smysl analyzovat dopady.
Všichni vyhlížejí, kde skončí výroba
Na trhu je hodně vystresovaných oceláren. Není to příležitost, jak na trhu posílit?
Na expanzi momentálně nemáme pomyšlení. Zásadním problémem celého trhu je, že chybí dostatek zakázek. Dnes je to spíše o tom, že všichni výrobci oceli čekají, jestli někde zanikne výroba, aby se mohli poprat o ty uvolněné zakázky.
Evropskou dekarbonizaci poměrně silně kritizujete. Jak byste k ochraně životního prostředí přistoupil vy?
Nejsem pro dekarbonizaci v její současné podobě. Primárně jsem pro zavádění technologií ke snižování prachu a dalších emisí. Prach nás tu zabíjí nejvíce. Tím by se životní prostředí výrazně zlepšilo.
Určitě bych nešel cestou elektroaut, to je podle mě naprosto slepá cesta a opakujeme historii. První motor do auta byl elektromotor, protože je snadno sestavitelný, a přesto se lidstvo touto cestou nevydalo. Dnes máme pokročilejší technologie, ale ptám se, kde na to chcete vzít elektřinu a jak chcete tuto technologii rozšířit do ekonomicky méně vyspělých států? Třeba v Indii jsou k tomu ideální podmínky, mají tam slunce, plyn i uhlí, a přesto tam lidé elektroauty nejezdí. Čína sice technologii má, ale baterie nabíjí elektřinou, kterou vyrábí z uhlí. Navíc tam spotřeba obrovsky roste.
Já bych šel cestou vodíkových aut, po vzoru japonské Toyoty Mirai. Kdyby na planetě jezdily bezmála tři miliardy aut a z výfuku jim šla jen vodní pára, příroda by si s tím poradila a tu vlhkost bychom navíc využili. Vodík dává smysl – máte ho kolem sebe nekonečně moc, stačí ho jen separovat.
Není problém právě v tom, že jsou drahé elektrolyzéry, které přeměňují elektřinu na vodík?
Zatím ano. Já ale jenom říkám, že to je směr, kterým by se mělo lidstvo v této snaze vydat. Já jsem Toyotu Mirai řídil a je to srovnatelné s dnešními elektroauty.
Přesto chystáte obří investici do elektrické, a nikoliv vodíkové pece. Stále ještě se záměrem počítáte?
Investice je momentálně odložená, ale základní podmínky pro rozhodování stále platí: transformovat se musíme. Evropská unie nahlíží nesmyslně na výrobu oceli tak, že vysokou pec lze nahradit elektrickou obloukovou pecí. Už ale neříká, že oblouková pec není to samé. Je to přetavovací agregát – z hotového ocelového šrotu ohříváním vytváříte tekutou fázi, kterou pak odléváte.
Třinecké železárny jsou přitom poslední integrovanou ocelárnou v Česku. To znamená, že z horniny vyrábíme železo a z něj následně ocel. Tento proces je jedinečný, nelze jej nahradit, a přesto je zatížen povolenkami, kterých dostáváme bezplatně čím dál méně a které budeme brzy muset draze dokupovat. Při našem objemu emisí oxidu uhličitého to pro nás znamená, že pokud nezměníme technologii výroby, nebudeme schopni fungovat po roce 2033.
Musíme proto hledat alternativu. Jenže jediná smysluplná stojí kolem dvaceti miliard, a to je pro náš obor za současné situace opravdu hodně. Sami to nejsme schopni uhradit bez významné finanční podpory. Jsme v situaci, kdy jsme nuceni k investici do technologie, kterou bychom si sami nevybrali a která nám nepřináší žádnou přidanou hodnotu z hlediska výroby. Bez finanční podpory to nedává jakýkoliv a už vůbec ne ekonomický smysl.
Ostravská Nová huť si zajistila asi 55 procent investiční dotace. To je málo?
V tomto případě ano. Jsme v jiné situaci než Ostrava. Na rozdíl od ní máme co ztratit. Oni už prvovýrobu nemají. Ale abych nebyl jen negativní, tak musím říci, že podpora současné vlády je mnohem vyšší než u té předchozí. Bez souhlasu Evropské komise to ale bude k ničemu.
Můžete být konkrétnější?
Německo si pro své ocelárny vybojovalo podporu 74 procent. My bojujeme o něco podobného a potřebujeme, aby dotační titul byl vyhlášený tak, aby nás do takové kategorie zařadil. Česká vláda to ovlivní tím, že dotační titul pošle Evropské komisi a ta podmínky buď schválí, nebo neschválí. Teď máme jasný signál, že česká vláda to chystá, ale nikdo zatím neví, o jaké procento si budeme moct říct.
Je to složitý matematický výpočet. Jde ale také o to, aby dotační parametry a podmínky nebyly nesmyslné jako předtím. Tehdy po nás například chtěli, abychom tu investici dokončili za 36 měsíců, což je samozřejmě takřka nemožné. V celém přípravném procesu by nebyl prostor pro jedinou chybu.
Když to vezmu z druhé strany, říkáte, že bez této investice byste po roce 2033 jako firma skončili. Není to jen proklamace?
Při současné legislativě EU to platí na sto procent, bohužel. Pokud nedostaneme podporu na elektrickou obloukovou pec, zanikne do budoucna 6 500 pracovních míst, včetně mého. Nebudeme mít co vyrábět. Převálcovávat polotovary se dlouhodobě nevyplatí. Vytváříte tím minimální hodnotu, což v dnešní době nestačí.
Samozřejmě nevím, co bude v legislativě po volbách v roce 2029. Možná se změní pohled na povolenkový systém a na vysokou pec, a tedy prvovýrobu. Ale při zachování současného stavu bychom nemohli dál pokračovat. Já jsem přesto optimista. Věřím, že se nám podaří i toto kritické období zvládnout a překonat.
Znamená to, že už teď musíte provádět úsporná opatření nebo dokonce propouštět?
K plošnému propouštění jsme na rozdíl od ostravské huti nepřistoupili. Umožnili jsme ale zhruba stovce zaměstnanců, kterým chyběl rok až tři do penze, odejít do předčasného důchodu. Rozdíl, o který by po zásahu předchozí vlády přišli, jsme jim doplatili. Celkem máme v Třineckých železárnách 6 573 lidí. V letech 2026 a 2027 nepředpokládáme, že bychom plošně propouštěli. Pokud bude nepříznivý vývoj na evropském trhu pokračovat, budeme nuceni přizpůsobit objem výroby, což by se mohlo promítnout i do oblasti zaměstnanosti.
Objevily se informace, že vaše dceřiná společnost bude dodávat polotovary pro výrobu dělostřeleckých nábojů. Znamená to významnější změnu vašeho výrobního portfolia?
Ne, zůstává stejné, mění se jen objemově, jak poptávka klesá. Podíl dlouhých výrobků do automotive samozřejmě procentuálně klesl, narostly ale mírně kolejnice. Každopádně stále platí, že zhruba třetina naší oceli jde do automobilového průmyslu, třetina do strojírenství a třetina do stavebnictví.
Polotovary pro dělostřeleckou munici jsou projektem společnosti Kovárna VIVA Zlín, která zatím vyrábí zkušební kusy. Slibujeme si od toho širší rozdělení portfolia, a to v odvětví, které je teď atraktivní. Do zavedení této výroby byly nutné počáteční investice v řádu desítek milionů korun, ale nečekáme, že to bude plnohodnotný pilíř byznysu jako ty již zmíněné. Spíše doplňkový směr a diverzifikace.
Právě jste dočetli článek jen pro předplatitele a někdo vám ho nasdílel, protože stál za to.
A takových u nás máme spoustu, stačí si odemknout přístup.
