Drahá zelená ocel naráží na realitu. Ocelárenské giganty ruší investice a obávají se krachu
- Evropské ocelárny řeší složitý rébus: povinné snižování emisí totiž vyžaduje extrémní investice.
- Producenti včetně Třineckých železáren však netuší, zda zákazníci budou ochotní za zelenou ocel připlácet a v jakém množství ji vůbec pořizovat.
- Investoři proto ruší nebo pozastavují projekty, a to i v Česku.
Dekarbonizovat výrobu oceli a zůstat cenově konkurenceschopný je složitá výzva i pro giganty jako ArcelorMittal. Do továrny, která má ve francouzském Dunkerku zhotovovat takzvanou zelenou ocel už od roku 2029, investoval 1,3 miliardy eur. Většina peněz šla do vlajkové elektrické obloukové pece, která má snížit emise skleníkových plynů na tunu vyráběné oceli o dvě třetiny ve srovnání s tradiční vysokou pecí. Produkce zelené oceli je ovšem o 20 až 30 procent nákladnější právě kvůli masivní počáteční investici a kvůli značné spotřebě elektřiny v továrně.
Zatímco s drahým účtem za nastartování nové technologie může ArcelorMittal počítat, s návratností investice nikoliv. Společnost totiž „nemá žádný skutečný přehled o tom, jak rychle poroste poptávka po zelené oceli a zda si za ní budou zákazníci vůbec ochotní připlatit“, varoval ředitel francouzské divize ArcelorMittal Bruno Ribo. K největším zákazníkům patří automobilky vyrábějící v Evropě. Průměrný osobní vůz se skládá z orientačně 800 kilogramů oceli. „Míra nejistoty (za jakou cenu bude ArcelorMittal zelenou ocel prodávat) je velmi, velmi vysoká,“ cituje Riba list Financial Times.
Drahá zelená ocel
Ocelárna čelí stejné výzvě jako největší evropské koncerny Volkswagen či Stellantis – má investovat do snižování produkovaných emisí a netratit na ziscích. V případě oceláren je to úkol o to náročnější, že dovoz levnější oceli do EU narůstá a tlačí tak ceny dolů, navíc v době nižší poptávky. Dovoz slitiny na starý kontinent tvoří už 26 procent evropských dodávek, mezi lety 2016 a 2025 to bylo asi 20 procent. Množství v Evropě vyráběné oceli mezitím pokleslo z 69 na 57 milionů tun.
„Náš trh je zaplavován dovozy. Za normálních okolností by přitom mělo platit, že jich v době recese ubývá. To se ale neděje. Pouze našich vlastních prodejů ubylo, a to není normální,“ tvrdí Axel Eggert, generální ředitel evropského ocelářského svazu Eurofer. Evropská unie sice postupně zavádí ochranná opatření pro domácí průmysl, ten však dál čelí zásadním nejistotám, především té, zda přesvědčí automobilky nebo stavební společnosti o výhodnosti zelené oceli.
Řada dekarbonizačních projektů je tak pozastavená nebo se realizuje v menším rozsahu. Mezi takové se řadí i projekt Třineckých železáren. Ty začátkem loňského roku oznámily, že chtějí letos začít stavět elektrickou obloukovou pec a dokončit ji do prosince 2028. Měla nahradit polovinu výroby a nabídnout roční kapacitu asi 1,3 milionu tun. Ještě během loňského roku firma připravený projekt ukončila s tím, že ho musí připravit znovu od začátku kvůli nefunkční ekonomice.
Třinecké železárny mění strategii
„Evropská unie nahlíží nesmyslně na výrobu oceli tak, že vysokou pec lze nahradit elektrickou obloukovou pecí. Už ale neříká, že oblouková pec není to samé. Je to přetavovací agregát – z hotového ocelového šrotu ohříváním vytváříte tekutou fázi, kterou pak odléváte. Třinecké železárny jsou přitom poslední integrovanou ocelárnou v Česku. To znamená, že z horniny vyrábíme železo a z něj následně ocel. Tento proces je jedinečný, nelze jej nahradit, a přesto je zatížen povolenkami, kterých dostáváme bezplatně čím dál méně a které budeme brzy muset draze dokupovat,“ řekl v červnovém rozhovoru pro e15 šéf ocelárny Roman Heide.
„Při našem objemu emisí oxidu uhličitého to pro nás znamená, že pokud nezměníme technologii výroby, nebudeme schopni fungovat po roce 2033. Musíme proto hledat alternativu. Jenže jediná smysluplná stojí kolem dvaceti miliard, a to je pro náš obor za současné situace opravdu hodně. Sami to nejsme schopni uhradit bez významné finanční podpory. Jsme v situaci, kdy jsme nuceni k investici do technologie, kterou bychom si sami nevybrali a která nám nepřináší žádnou přidanou hodnotu z hlediska výroby. Bez finanční podpory to nedává jakýkoliv a už vůbec ne ekonomický smysl,“ dodal.
Dalším příkladem je veřejně obchodovaná německá skupina Salzgitter AG, jejíž největším akcionářem je spolková země Dolní Sasko. Do programu Salcos, který má postupně nahradit vysokou pec elektrickou obloukovou pecí, investovala v první etapě 2,7 miliardy eur. Rozhodnutí o investicích do dalších fází ale společnost odložila až na roky 2028/29 kvůli zhoršeným ekonomickým a regulatorním podmínkám. Dokončení přechodu na nízkoemisní výrobu se tak posunulo do poloviny 30. let.
I ArcelorMittal původně plánoval investovat do Dunkerku 1,8 miliardy eur, tedy o půl miliardy více, než kolik nakonec investuje. Počítal totiž se dvěma elektrickými pecemi. Další podobný projekt, který plánoval pro Německo, vzdal úplně. „Tempo transformace se ukázalo být složitější a náročnější, než jsme očekávali, protože ekonomické, technologické a geopolitické faktory změnily řadu předpokladů, na nichž byly založeny naše dřívější plány,“ uvedla společnost ve své nejnovější zprávě o udržitelnosti.
