Místo módních výtvarných trendů se malíř střední generace Jaroslav Valečka dlouhodobě drží klasických technik a postupů – staví na barvě, atmosféře a na příběhu. Zobrazuje drsnou krajinu severních Čech zasaženou válkou a komunistickým režimem s jejími často hororovými zkazkami, kterým dává širší význam. „Nedávno mě navštívil kamarád, jehož přítelkyně je Ukrajinka. Když si prohlížela mé obrazy, svěřila se, že jí připomínají válku v Donbasu,“ říká.
Základním prvkem vašich obrazů je krajina. Proč je pro vás důležitá?
Mám ji rád jako místo, kde se odehrává nějaký děj. Právě s ním často pracuji. Krajina také souvisí s mým dětstvím. Říká se, že lidé, kteří pocházejí z vesnice, tíhnou k jejímu malování. Na venkov se vracím dodnes. Krajina pro mě byla vždy základní věcí, kterou jsem zobrazoval nejčastěji a nejraději.
A práce s figurou? Má umocnit celkové vyjádření?
V Čechách není krajina, která by nenesla stopy lidského zásahu. Vždy mě zajímaly příběhy, historky, zkazky, báje. Kombinace krajiny a figury je umožňuje zachytit nejlépe.
Souhlasíte, že důrazem na krajinu se nejvíce lišíte od svých vrstevníků? Nakolik bylo obtížné se s tímto motivem prosadit?
Malířů mé generace, kteří se zabývají krajinou, je naprosté minimum a převážně ji pojímají abstraktně. Prosadit se s tímto motivem bylo zpočátku docela těžké.
Jak dlouho trvalo, než jste se dostal do povědomí odborníků, sběratelů?
Prvních pět let po ukončení akademie jsem musel učit. K uživení to vůbec nebylo. Další tři roky byly spíše přežíváním. Teprve pak to začalo být, lidově řečeno, k životu.
Vystavujete více v Čechách, nebo v zahraničí?
Protože jsem český malíř, nejčastěji vystavuji doma. V posledních letech se ale úspěšně rozvíjí i spolupráce se zahraničím. Mohu zmínit například kolektivní výstavní projekty v Mnichově či v Ostdeutsche Galerie Regensburg.
Zobrazujete konkrétní krajinu, nebo jakési abstraktní území vaší fantazie?
Většina mých obrazů vychází z konkrétního místa nebo konkrétního zážitku. Zpravidla maluji Lužické hory, odkud pocházím, České středohoří a Jizerské hory. Z vodních ploch jsou to jizerskohorské přehrady či Máchovo jezero, kam jsem už v pubertě nesmírně rád jezdil, abych tam pátral po stopách Karla Hynka Máchy a jeho Máje. Rád maluji také Labe, které vytváří monumentální údolí, nádherné scenérie. Krajinu severních Čech zobrazuji volně. Vždy mě zajímá hlavně nálada, atmosféra. Jde mi o osobní výpověď. Ta je pro mě nejdůležitější.
Nakolik ovlivnil váš vztah k severním Čechám fakt, že jste je poznával už jako dítě?
Jako dítě je člověk nejvíce vnímavý a má větší schopnost empatie, kterou s přibývajícím věkem tak trochu ztrácí. Severočeská krajina je romantická, ale současně zpustlá. Kdykoliv tam zamířím a vidím kopce u Litoměřic nebo Bezděz, cítím takové zvláštní chvění. Pocit, že se vracím domů, mám jen tam.
Zmínil jste Máchu. Vycházíte tedy i z romantismu? Ptám se proto, že vaše dílo je nejčastěji řazeno k expresionismu.
Mám rád expresionistické, romantické, symbolické a také některé surrealistické malíře. Moje obrazy jsou na pomezí těchto žánrů. Nemyslím, že bych byl přesně ukotven.
Malujete v plenéru?
Venku dělám většinou jen skici nebo menší obrazy. Velká plátna se musejí malovat v ateliéru. Mám to usnadněné tím, že jsem si ho na chalupě, přesněji řečeno na pasece u chalupy postavil. Scenérie, které přenáším na plátno, vidím přímo z okna. Mám výhled do lesa, na pobořený statek a na okolní kopce, což je poměrně dost motivů. Zvlášť v zimních měsících to má nesporné praktické výhody. Zatopím si v kamnech a nemusím někde mrznout.
Vaše obrazy působí melancholicky, tísnivě až zlověstně. Občas na nich jsou drastické výjevy – dívka rozklovaná slepicemi, hořící stavení, oběti lynčování. Časté jsou noční a zimní scenérie, energie ohně, náboženské rituály. Co se snažíte sdělit, jaké pocity vyvolat?
Souvisí to s mým dětstvím. Když jsem byl malý kluk, Sudety byly opravdu hodně strašidelné. Všude byly vymlácené statky, opuštěné kostely, rozpadající se továrny. Dalo se narazit na různé zbytky po Němcích, v lese jste zakopl o pohozené nádobí. Zároveň to ale bylo zkombinované s tou nesmírně poetickou krajinou Lužických hor nebo Českého Švýcarska. Zvláštní mix děsivosti a poetična je asi hlavním motivem mého malování.
Nakolik se severní Čechy změnily?
Krajina se změnila velmi dramaticky. Nastalo to už koncem sedmdesátých let, kdy se začalo masivně chalupařit. Z turisticky atraktivních oblastí už stopy války, odsunu a komunismu téměř zmizely. Kytlice nebo Janská jsou krásné obce. Samozřejmě že když půjdete kousek dál do Českého středohoří, stále tam narazíte na pobořené vesnice, jako je Rychnov, Vitín. Sudety, jak jsem je zažil jako dítě, jsou tam stále rozpoznatelné. Takových míst je už ale málo, začínají být jen vzpomínkou.
Ale pro vás stále živou. Je to tak?
Děsivých událostí je v severočeském pohraničí více než jinde, protože v krátkém sledu dostalo čtyři hrozné rány. Nejprve byli odsunuti Češi, pak Němci. V roce 1948 nastoupili komunisté, kteří krajinu zdevastovali. A zapomíná se na rok 1968, kdy si sovětská armáda udělala na řadě míst výcvikové prostory a totálně všechno zničila. Dodnes narazíte na rozstřílené kostely, naftou zamořenou půdu, rozpadající se letiště a podzemní hangáry.
Jste členem volného seskupení českých a německých výtvarníků Hraniční syndrom, které reflektuje problematiku odsunu a snaží se o komunikaci mezi Čechy a Němci. Lze vaši tvorbu považovat za politickou?
Naší rodiny se týkal odsun z roku 1938. Babička byla jako Češka po záboru Sudet vyhnána ze Žatce, teta z Děčína. K historickým událostem se vyjadřuji spíše nepřímo prostřednictvím vlastního vnímání minulých příběhů lidí a nálady krajiny. Zjednodušeně řečeno, obraz by neměl být politický komentář, ale zachycení osudu.
Čím vás přitahují drastické scény?
Jde o příběhy, které jsem slýchával jako dítě. Když se soused, místní komunista, opil, vyprávěl, jak si v roce 1945 dal na rukáv rudou pásku a věšel patnáctileté německé kluky na kandelábry. Přitom celou válku pracoval v pražské Waltrovce, kde se vyráběly motory pro německá letadla. Ten člověk se stal členem revolučních gard a odešel do Sudet, kde vyraboval několik statků. Pak skončil v nejhorším domě ve vesnici, kde už nebylo co ukrást.
Severočeská krajina zdivočela. Vesnice Líska, odkud pocházím, měla v roce 1880 na jedenáct set obyvatel. Ve třicátých letech jich tam žilo asi devět set. Z toho byl jeden Čech, nádražák, který měl za manželku Němku. Po válce bydlelo v Lísce jen padesát lidí. Ten nádražák a jeho žena se jako jediní mohli vrátit, protože se nepřihlásili k Němcům a jako Češi byli v roce 1938 odsunuti.
Proč se vracíte do minulosti?
Příběhy, které maluji, jsou univerzální a mohou se stát kdykoliv a kdekoliv. Nedávno mě navštívil kamarád, jehož přítelkyně je Ukrajinka. Když si prohlížela mé obrazy, svěřila se mi, že jí připomínají válku v Donbasu. Mám rád balady. Erbenova Kytice jsou přebásněné lidové horory. A Máchův Máj je zpoetizovaná historka o Ignáci Schiffnerovi, který byl posledním člověkem popraveným v Čechách lámáním v kole. Snažím se, aby mé obrazy byly baladickými příběhy s obecnější platností.
Pojďme do současnosti. Co je cílem výtvarné skupiny Natvrdlí, jejímž jste členem?
Je to lehce recesistický projekt, který si v názvu hraje s triádou Tvrdošíjní, Tvrdohlaví a Natvrdlí. Jsme sdružení, které se zasazuje o obnovu klasické figurální a krajinářské malby. Každý jsme ve své tvorbě jiný. Karel Jerie je skvělý autor komiksů, což se odráží i v jeho volné tvorbě. Lukáš Mifek je suverénní malíř inspirovaný popkulturou. Michal Novotný je osobitý malíř a sochař, jeho dílo charakterizuje humor a nadsázka.
V době, kdy vítězilo konceptuální umění pro omezený okruh pseudozasvěcenců a často i snobů, jsme se nazvali Natvrdlými, protože naše tvorba má šanci oslovit širší publikum. Na rozdíl od videokazety vydrží olejomalba dlouhá staletí.
Asi budete souhlasit, že byla chyba, když pražská Akademie výtvarných umění před časem zrušila ateliér krajinomalby…
Byla to velká chyba, stejně jako nedávné zrušení ateliéru klasické malby. Myslím, že takovéto školy by měly sloužit tomu, aby se tam studenti učili také techniky, postupy a malířský či sochařský způsob uvažování. To se dnes na AVU bohužel moc neděje. Krajině se současní umělci věnují málo i proto, že je docela těžké ji namalovat tak, aby byla čitelná a zároveň něčím nová.
U nás krajinářství zdevalvovalo už v padesátých letech, kdy se masivně malovaly laciné motivy jako pole s vlčími máky, kus lesa s domkem. Z té doby pochází hanlivé označení krajinka nebo také gaučák, protože ty obrazy visely nad pohovkami.
Jak se AVU od dob vašich studií změnila?
V devadesátých letech akademie patřila k širší evropské špičce. Učily tam výrazné tvůrčí osobnosti, měla zvuk. Studovali tam talentovaní lidé, kteří se za minulého režimu nemohli dostat na vysoké školy, a studia si proto vážili.
Po roce 2010 se ale výrazně obměnil profesorský sbor. Říkám to nerad, ale AVU je dnes průměrná až podprůměrná škola i v rámci Česka. Zatímco kdysi se na ni hlásilo na dva a půl tisíce lidí a dostalo se jich sedmdesát, nyní funguje přes deset podobných škol v regionech. Dohromady tak studuje různé výtvarné obory na devět set lidí. Studium se nesmírně rozmělnilo. Opravdu nechápu, jak se může uživit třeba absolvent ateliéru tělového designu.
| Maluje už od dětství. V letech 1991 až 1998 vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, obor malba u Jiřího Sopka a obor plastika u Jana Hendrycha. Absolvoval stáže a studijní pobyty ve Francii, Německu a v Nizozemsku. Jeho dílu je věnováno několik publikací, k poslední napsal úvod známý britský teoretik a kurátor Edward LucieSmith. Na kontě má desítky samostatných a společných prezentací, je zastoupen ve státních a soukromých sbírkách. Doma i ve světě obdržel řadu cen. |
