Dosud v Evropské unii fungoval systém emisních povolenek, který bez zavedení uhlíkových cel znevýhodňoval unijní výrobce. Napravit to má uhlíkové clo, takzvaný systém CBAM, který je doplňuje. Daňový poradce Aleš Reho, jenž se uhlíkovému clu ve společnosti PwC věnuje, očekává, že v Česku to postihne především automobilový průmysl. „Automobilek se uhlíkové clo na ocel dotkne poměrně výrazně. Je to ale zároveň příležitost podívat se znovu na svůj dodavatelský řetězec a snažit se jej optimalizovat,“ je přesvědčen Reho.
Jste odborník na daně, přesto máte oblast uhlíkových cel na starosti. Lze to chápat tak, že PwC nahlíží na nové opatření jako na skrytou daň?
To ne, spíše jako na ekologický poplatek. Důvod, proč se opatřením zabýváme jako daňoví poradci, je jeho propojení se clem a celními úřady, který jej budou evidovat při dovozu zboží. Z toho důvodu k tomu máme ze všech sekcí nejblíže. Celní problematika u nás patří do skupiny daňových a právních služeb, takže to zařazení není neobvyklé.
Jak celé opatření vnímáte?
Je to nezbytná věc, alespoň pokud chce Evropa dosáhnout klimatických cílů, které si vytyčila. Balíček uhlíkových cel je doplňkem systému emisních povolenek a bez tohoto dodatku mají povolenky jen omezený a navíc ne zcela spravedlivý efekt.
A když se podíváme na to, jak je regulace napsaná?
Myslím, že příliš jinak to napsat nešlo. Výrazné chyby nebo mezery tam teď nevidíme, ale je možné, že některé nedostatky odhalí praxe.
Jaké by mohly být?
Je jasné, že Evropa bude závislá na datech a informacích ze zemí, jejichž podniky nemusejí mít úplný zájem s námi spolupracovat, a proto informace nemusejí být vždy zcela věrohodné. Tato závislost se může ukázat jako problematická, protože uhlíková stopa se neměří zcela jednoduše. Nicméně pokud s Evropou třetí země budou chtít obchodovat, věřím, že si kredibilitu budou chtít udržet.
Máte už odhady, kolik uhlíkové clo bude stát evropské a české průmyslové podniky?
To se zatím konkrétní sumou vyčíslit nedá, protože se mění velmi rychle i cena emisních povolenek, od níž se bude clo odvíjet. Když Evropská unie opatření cla zaváděla, odhadovala, že výběr za celou unii může být ročně v průměru kolem miliardy eur. Ale dopady na jednotlivé země, obory a podniky budou dost odlišné podle toho, do jaké míry clem zatížené komodity ze třetích zemí dovážejí. Každopádně už víme, že dovoz vybraných komodit pro evropský výrobní sektor zdraží a bude administrativně náročnější a pracnější.
Je už legislativa definitivní, nebo ji ještě musejí schválit členské státy?
Už je to hotová věc, žádné další právní úpravy nejsou potřeba. Nařízení bylo definitivně schváleno v dubnu a už od letošního října začíná přechodné období, od kterého importéři budou muset začít reportovat zprávy týkající se dovážených komodit. Od začátku roku 2026 začne regulace naostro.
Velká část tuzemských strojíren kvůli levnější zahraniční konkurenci čelí finančním potížím. Neobáváte se, že pro ně může být další zdražení vstupů likvidační?
Ani ne. Vysvětlím. Současný stav je takový, že v EU existuje ekologický poplatek formou emisní povolenky, a pokud k němu nezavedeme uhlíkové clo, tak to znevýhodňuje všechny, kteří vyrábějí v Evropě, oproti těm, kteří stejný výrobek dovážejí ze třetí země. To má za důsledek tlak na nižší výrobu v Evropě a větší dovoz. Uhlíkové clo tento nesoulad napravuje a pouze narovnává pokřivené podmínky evropských výrobců a dodavatelů ze třetích zemí.
Jakých komodit se clo bude týkat?
V počátečních letech to budou komodity, jejichž výroba je energeticky a emisně nejnáročnější. Jde tedy o železo a ocel, hliník, cement, hnojiva, vodík a elektřinu. Postupně se to bude rozšiřovat i na další produkty, třeba plasty, které byly v původním návrhu zařazeny, ale během vyjednávání vypadly. Předpokládám tedy, že plastové výrobky budou další na řadě, kdy se ale zařadí na seznam, lze jen těžko odhadovat. Očekávám, že do konce dekády.
Jaké podniky a jaké obory budou nejvíce zasažené v první fázi?
Vzhledem k tomu, že je Česko vysoce zaměřené na automotive, je zřejmé, že to nejvíce odnese právě tento obor. Vyplývá to také z vyjádření našich klientů. Obecně lze ale říci, že se to dotkne každého oboru, který z velké míry dováží uvedené komodity z mimounijních zemí. Každý importér, který doveze výrobek s jednou tunou skleníkového plynu, bude muset zaplatit jeden uhlíkový certifikát.
Dám modelový příklad mimounijní hliníkárny. Dejme tomu, že je podobně ekologická jako ta průměrná evropská, to znamená, že u jedné tuny vyrobeného hliníku vyprodukuje asi deset tun oxidu uhličitého. Jedna tuna skleníkového plynu stojí dovozce hliníku jeden certifikát, a ten je cenově navázaný na systém emisních povolenek, podle nějž dnes tuna emisí stojí 90 eur. Importér by v takovém případě zaplatil 900 eur za tunu hliníku, zhruba 20 tisíc korun. Ale to až v roce 2034, do té doby budou ceny certifikátu na tuto hodnotu postupně najíždět.
Proč?
Podle údajů EU od roku 2026 budou dovozci platit jen 2,5 procenta ceny CBAM certifikátu (uhlíkového cla – pozn. red.), aby se vykompenzovala skutečnost, že určitý počet emisních povolenek bude ještě několik let rozdáván zdarma. Takže v roce 2030 by měla být cena CBAM certifikátu stále ještě na úrovni 48,5 procenta emisní povolenky. Plnohodnotná bude až v roce 2034.
Mluvíte o dovozci. Myslíte tím, unijní, nebo mimounijní subjekt?
Formálně je to ten, kdo propouští zboží do volného oběhu, tedy kdo produkt celně odbavuje. To může být kupující i prodávající, to znamená unijní i mimounijní subjekt.
Jak to celé může dopadnout na české HDP?
Domnívám se, že přímý dopad na HDP nebude ani pozitivní, ani negativní. Opatření zcela jistě povede ke zdražení některých automobilových komponent, následně aut a tento fakt může mít negativní vliv na český vývoz i poptávku, čímž se dostáváme k nepřímému vlivu na HDP. Osobně bych se ale na celé opatření díval z jiného pohledu, a sice že jde o narovnání podmínek. Znevýhodní ty, kteří byli doteď zvýhodněni tím, že dosud dováželi levnější výrobky ze třetích zemí na úkor domácích výrobců, kteří jsou zatíženi ekologickým poplatkem.
Kdo budou ti nově zvýhodnění?
Jednoduše všichni, kdo nyní platili ve velkém evropské emisní povolenky a čelili zahraniční konkurenci, která je platit nemusela – nejvíce asi zpracovatelé kovů, například zmíněné hliníkárny.
A naopak? Nemáte informaci z trhu, že by nová regulace nějakou firmu mohla přinutit skončit?
To ne. Jednoduché to ale nebude, to potvrzuji. Dopadne na ně nová administrativní povinnost upravit své systémy, evidovat nová data, zaměstnat a zaplatit nové lidi a v neposlední řadě u části výrobků zaplatit i nový poplatek. Ale cítím, že je to spíše další nová starost, povinnost. Nikde jsem nezaznamenal, že by jen kvůli této regulaci chtěl někdo skončit. Je to i příležitost podívat se znovu na svůj dodavatelský řetězec a snažit se jej optimalizovat. Například nakupovat od jiných dodavatelů, kteří vyrábějí ekologičtěji, a tedy i s nižšími ekologickými poplatky.
Vnímají firmy větší problém ve zvýšené administrativě, nebo spíše v poplatku, případně zdražení?
Administrativní zátěž bude skutečně významná, protože dosud mohly firmy k reportingu využívat data, která byla interní, tedy vždy dostupná. Dám příklad. Když finanční ředitel vyplňoval přiznání k DPH, mohl čerpat z firemních systémů. Nově bude muset podnik vybudovat systém, do kterého budou sypat data veškeří dodavatelé z celého světa.
Budou na to dodavatelé z mimoevropských zemí připraveni?
Pokud mají zájem dodávat do Evropy, tak se zkrátka budou muset se systémem naučit a důvěryhodně ho vyplňovat. A aby si ta data nevymýšleli, budou kontrolovaní akreditovaným ověřovatelem, což je auditor, který se zaregistruje u Evropské komise a po kontrole emisí dodavatele vydá certifikát o uhlíkové stopě výrobku.
Tuto kontrolní funkci chce vykonávat i PwC?
PwC už uhlíkovou stopu svým evropským klientům měří, ale nepředpokládám, že by PwC Česká republika jela měřit uhlíkovou stopu třeba do jihovýchodní Asie. Myslím, že ověřování emisí budou provádět auditoři z dané země, kteří se certifikují u Evropské komise.
Bude se jim moct věřit?
To má zajistit právě to razítko Evropské komise.
A váš názor?
Těžko říct. Pravda ale je, že už i klienti s tímto tématem přišli a naznačovali, že jeden výrobce může mít dva různé závody a nechá si změřit ten méně emisní a podobně. Je také otázkou, jak to bude chtít sama Evropská komise kontrolovat. Tuto část bude potřeba ještě doladit. Ale k tomu je nutno říct, že jakýkoliv zásah do trhu má slabinu, které může vychytralý podnikatel zneužít. Jde jen o to, tyto mezery minimalizovat.
Když někdo data nedodá, znamená to, že nemá možnost exportovat do Evropy, nebo existují nějaké výjimky?
Počítá se i s variantou, že ne všichni dodavatelé budou chtít nebo budou schopni informace ze svého provozu poskytnout. Těmto podnikům bude umožněno neuvádět skutečné údaje o uhlíkové stopě výrobku, ale budou muset použít průměrná data stanovená Evropskou komisí. Očekáváme, že EU stanoví tyto průměrné hodnoty spíše na nejvyšší možné úrovni. Například u výroby jedné tuny hliníku se u ekologických provozů vypustí čtyři tuny emisí a u těch nejšpinavějších šestnáct. Dá se tedy předpokládat, že průměrná hodnota stanovená Evropskou komisí bude právě těch šestnáct. Dodávat do EU tedy půjde i bez přesných a ověřených údajů o uhlíkové stopě, ale uhlíkové clo bude v tom případě na nejvyšší úrovni. To bude dodavatele motivovat k tomu, aby si každý certifikovaného kontrolora emisí našel a reportoval skutečné údaje o vyprodukovaných emisích.
Nemohou to Evropě ostatní státy vrátit?
Mohou a vlastně by to bylo jenom dobře. Systém totiž počítá s tím, že pokud už má třetí země nějaký systém uhlíkových poplatků, dovozce tento poplatek může na hranicích od svého uhlíkového cla odečíst. V případě, že by například v Číně nebo Indii zavedli obdobný systém emisních povolenek a stejnou cenu za tunu emise, dovozci na český trh by už žádné uhlíkové clo neplatili. Konečným cílem není někomu ztěžovat situaci, ale vytvořit globální systém na snížení celosvětových emisí skleníkových plynů, a čím více zemí se přidá, tím bude systém účinnější.
Jsou už nějaké země, které podobný systém mají?
Systém nějakých forem uhlíkových poplatků nebo daní už buď využívá, nebo ho má před plánovaným spuštěním řada zemí, například Argentina, Jihoafrická republika, Kanada, Mexiko, ale třeba i Ukrajina nebo kupříkladu Japonsko. Řada dalších zemí zavedla nebo připravuje dokonce obdobný systém emisních povolenek včetně klíčové Číny.
Může uhlíkové clo vést k tomu, že se promění dodavatelské řetězce?
Je to dost pravděpodobné. Může se stát, že ocel nebo hliník z Afriky najednou bude dražší než kupříkladu z Kanady. Každý evropský dovozce by si měl prověřit, jakou uhlíkovou stopu má výrobek jeho dodavatele a jak moc uhlíkové clo tento výrobek zdraží, a zda tedy nebude výhodnější kupovat od jiného výrobce, který vypouští méně emisí. A to je vlastně ultimátním cílem uhlíkového cla.
Kde takové změny budou nejvýraznější?
Určitě oblast automotive. Včera jsme se bavili s jednou automobilkou, a ta říkala, že uhlíkové clo na ocel se jí dotkne poměrně výrazně. Má obavy, co to bude znamenat pro konkurenceschopnost. Zajímavé také je, že komplexnost celého systému bude nabíhat postupně. Takže se může stát, že jedna automobilka nebude za autorádio s hliníkovým rámečkem uhlíkové clo platit, protože na autorádia se uhlíkové clo nevztahuje a druhá částečně platit bude, protože bude dovážet samostatně hliník na výrobu rámečků pro autorádio.
Zároveň může být nově výhodnější situace pro firmy, jejichž materiály a subdodávky pocházejí z unie. Dosud měli EU výrobci kvůli emisním povolenkám nevýhodu oproti dovozcům ze třetích zemí. Díky uhlíkovému clu budou všichni platit stejný ekologický poplatek, což může způsobit, že nově budou EU výrobci spíše ve výhodě, protože zákazník v průměru zaplatí méně za dopravu.
Může být zdražení automobilek i dvouciferné?
To si netroufám říct.
Evropská unie dlouhodobě tvrdí, jak je pro ni důležitý rozvoj Balkánu a dalších ekonomicky slabších evropských nečlenských zemí. Nehrozí, že je touto politikou nažene do náruče Číny a dalších rivalů?
Kdybychom se na tuto otázku dívali touto optikou, tak ekologická řešení nezavedeme nikdy. Z tohoto pohledu vhodné načasování pro ekologická opatření neexistují, protože často jsou nepopulární a vedou ke zdražení. Jenže ekologie je pro EU důležité a prioritní téma, a čím dříve začneme ochranu životního prostředí brát vážně, tím méně nás to bude bolet, i finančně.
Kam peníze z dotací půjdou?
Tři čtvrtě by mělo jít do Evropských fondů a z nich budou poskytovány dotace na obnovu technologií, respektive ekologizaci provozů. Zbytek – alespoň podle původních plánů – má jít na provoz celého systému, to znamená na pokrytí administrativních nákladů celních správ a unijních úředníků.
Kolik by to mělo být?
Čtvrtinový poměr počítá s cenou emisní povolenky z konce roku 2021, kdy byla levnější než dnes. Na základě tohoto modelového příkladu se předpokládalo, že na uhlíkovém clu unie vybere zhruba miliardu eur. Na administrativu tedy podle tehdejších odhadů mělo jít za celou Evropu asi čtvrt miliardy eur ročně.
Je nějak zajištěno, aby se stejný objem peněz, který odejde z Česka přes cla do unie, do Česka vrátil v podobě dotací?
Není. Výše obdržených dotací z těchto podpůrných programů bude záviset na aktivitě a úspěšnosti českých podniků. Což ale znamená, že to může být i více.
Jaké jsou sankce za nezaplacení cla?
Od roku 2026 budou vycházet ze stejného principu jako u emisních povolenek a budou i stejně vysoké. U přechodného období, kdy je povinný pouze reporting, jsou sankce zatím definovány jen vágně. Zatím víme jen to, že mají být dostatečně motivační a mají je udělovat lokální úřady, tedy celníci.
Zmínil jste, že samotná PwC už uhlíkovou stopu pro klienty měří. Co kolem uhlíkového cla nabízíte?
Je důležité říct, že výpočet uhlíkové stopy se nekalkuluje pouze za účelem uhlíkového cla, ale klienti si nechávají spočítat emise celých firem či konkrétních produktů za účelem nefinančního reportingu nebo kvůli vlastním ekologickým závazkům. Velký tlak je už nyní v tomto ohledu například v dodavatelském řetězci – typicky když si třeba automobilka vybírá dodavatele součástky, vybírá i na základě produktové uhlíkové stopy.
A největší zájem je o co?
Co se týče přímo uhlíkového cla, nejvíce nás nyní zaměstnává skenování portfolia dovážených produktů. Není to tak, že by clu podléhalo jen sedm komodit, ve výsledku to bude asi 600 produktů z nich vytvořených – tedy zhruba 600 kódů celního sazebníku. Například autorádio z hliníku do toho nespadá, ale hliníkové okenní rámy už ano. Každý dovozce by si nyní měl prověřit, zda dováží některé z definovaných 600 druhů výrobků, a udělat si odhad, jak moc se ho bude uhlíkové clo týkat.
Každý importér by měl vědět, kolik přibližně bude na uhlíkovém cle platit a jak náročná pro něj bude související reportovací povinnost. Jsou klienti, kteří zjistili, že uhlíkovým clem zatížených produktů mají jen jednotky, a proto administrativu s tím spojenou zvládnou sami. Ale pak jsou zas tací, kteří jich mají desítky, nebo stovky, a to už si vyžádá externí systém, který veškerá data bude sbírat a vytvářet povinné reporty. My jeden takový vyvíjíme a budeme jej nabízet.
Aleš Reho (43)
Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze. V daňovém a právním oddělení PwC ČR se specializuje na nepřímé daně a cla. Jako lektor o nepřímých daní přednáší na Fakultě účetnictví a daní Vysoké školy ekonomické v Praze. |
