Fotograf bez talentu je autorem několika projektů, jejichž cílem je měnit společenské paradigma, status quo a zaběhlé standardy. Působil v Bangladéši a na Blízkém východě, navštívil Irák, Libanon a hranice se Sýrií. Tamní poválečný svět a důsledky ozbrojeného konfliktu zachycuje ve své knize „My, děti války“ ve spolupráci s humanitární organizací ADRA. Prostřednictvím fotografií vypráví příběhy. Rád říká, že: „Život, který žijete pro ostatní, do jisté míry zkvalitňuje ten váš.“
„Talent neexistuje a pokud ano, není tak důležitý“
Na úvod se zeptám, proč právě Fotograf bez talentu?
Vezmeme to od začátku. Fotograf bez talentu je postoj, je to víceméně projekt. Takový, který má za úkol ukázat, že talent neexistuje, a pokud ano, není tak důležitý. Je to apel na píli, na hodiny strávené prací, činností, která vás zajímá, abyste se dostali na vyšší úroveň. Stačí pak jen vytrvat a úspěch se dostaví vždycky.
Co vás přivedlo k focení? Co bylo vaším impulzem?
Fotit je přirozená součást dnešní doby, málokdo se dnes věnuje oborům jako je malování, jsou to až okrajová odvětví. Fotografická technika je mnohem dostupnější, a tak se přirozeně stává součástí našeho života. Fotografie je výborná forma, jak lze něco vyjádřit. Já jsem měl pocit, že mám co říct a fotografie mi byla právě tím nástrojem. Je to interpretace toho, co zažíváte, interpretace příběhu. Umožňuje vyprávět.
Jsou nějaká místa ve společnosti, na které byste tak chtěl poukázat? Připomínám i ta, kterými se zabýváte ve své knize „My, děti války“, ke které se později dostaneme.
Je jich strašně moc. Nejvíce mě to to táhne k výchově, školství, protože tohle období je kritické pro celý zbytek života. Myslím si, že tohle téma je stále málo otevíraný a domnívám se, že měnit společenské paradigma v oblasti výchovy a školství je nejdůležitější pro pozitivní změnu světa. Tam mi přijde, že je budoucnost nejlépe ovlivnitelná.
Když bychom to postavili do roviny se skutečnostmi, kterými jsou například uprchlická krize pro obyvatele Evropy. Chtěl byste poukázat i na tato témata?
Já bych neřekl, že se jedná o krizi. Je to spíše politická komplikace. Ve společnosti jistě mnohá témata již přetékají, protože se nediskutovala. Nacházejí se tak v komplikované situaci a není snadné je vyřešit. Osobně pracuji na tom, co vnímám já jakožto niterní potřebu. Nemusí to být ale situace, které už přetékají. Jsou to témata, která mě zajímají, oslovují a kde cítím prostor pro zlepšení.
Podívejme se na to z obecného hlediska. Lze tedy nějakým způsobem zaujímat stanoviska jinak? Abychom předešli důsledkům přehlížených témat?
Tímto se zabývám opravdu dlouho a vždy dojdu k závěru, že člověk by měl začínat u sebe a když cítí jakýkoliv mezery, tak by to měl začít napravovat nebo posouvat u sebe a tím nepřímo ovlivňovat své okolí, aniž by zároveň vlastně někomu něco nutil. To mi přijde jako nejuniverzálnější recept. Maličkosti determinují to, jaká společnost bude.
„Ne vždy jsou věci ve skutečnosti tak, jako když se na ně kouká člověk povrchně“
Zajímá mě, jestli jste již dříve smýšlel nad spoluprácí s humanitárními organizacemi, zmíním například světovou organizaci ADRA?
Zpočátku mi nezáleželo na tom, s jakou organizací budu spolupracovat. Mě zajímalo, čím se zabývají. V té době jsem se chtěl vydat do Bangladéše a zjistil jsem, že ADRA právě tam operuje. Napsal jsem tam a za dva týdny jsem mohl letět. To byl důvod, proč jsem s organizací začal spolupracovat.
Jak vás spolupráce ovlivnila?
Minimálně jsem dostal možnost nahlídnout do práce neziskové organizace. Měl jsem možnost vidět, jakým způsobem jsou kontrolovány finance a jak funguje implementace do daných zemí. Udělal jsem si tak obrázek, co obnáší servisní náklady neziskový agentury. Pokud má někdo předsudky proti financování, tak ADRA určitě není tento případ. Najednou jsem mohl pomoct někomu, kdo v daném místě už ty prostředky má. Došel jsem i k tomu, že člověk by neměl dělat všechno sám, když nemá možnosti. Bez organizací a bez spolupráce s nimi by pomoc v daných státech nebyla tak efektivní.
Na jakou cestu mají navést a jaký cíl mají určit vaše menší projekty, které zveřejňujete na internetu? Uvedl byste hlavní myšlenku například projektu „Hrdinové bez talentu“? Co nabízíte čtenáři, když si o takovém projektu přečte?
Snažím se pořád dělat to samé. Měnit společenský paradigma a měnit status quo, měnit zaběhlé standardy. Já nacházím rezervy a prostor pro posunutí, tak se snažím daná témata otevřít, možná i ukázat ty negativní stránky. A pozitivní samozřejmě taky, o nich se moc nemluví.
Právě hrdinové jsou toho důkazem. Nejde o nic jiného než otevřít téma, rozebrat ho a ukázat, že ne vždy jsou věci tak, jako když se na ně kouká člověk povrchně. Hrdinové mají poukázat na to, čemu já říkám hrdinství. Jedná se o lidi, kteří jsou dle mého hrdinové, ale oni sami si to vůbec nemyslí. Nezištně dělají něco pro ostatní, zvířata nebo planetu, ale dělají to úplně bez očekávání. To mi přijde jako hrdinství a líbí se mi to, jak jsou ochotný věnovat svůj život někomu jinýmu. Život, kterej žijete pro ty ostatní do jisté míry zkvalitňuje ten váš. Žijeme ve světě, kde je interakce strašně důležitá a všechno tohle spolu souvisí.
„To, jak je válka hrozná, si u nás téměř nikdo neuvědomuje. Všichni myslí, že po válce je všechno v pořádku“
Existuje prostor na zlepšení činnosti humanitárních organizací? Bavme se o krátkodobém i dlouhodobém hledisku.
To, co se na Blízkém východě děje, je krize a není v silách jedné neziskové organizace spasit tamní svět. Je tam spousta politických a mocenských konfliktů. Organizace dělají, co mohou. V kontextu toho velkého konfliktu je to ale stále nepatrný. Když potkáte ty lidi osobně, uvědomíte si, jak moc je jediný život cenný. Neziskovky takových zachraňují stovky, a to není zanedbatelné, to je velké číslo. Zachraňují celý svět jednoho člověka. Nenacházím prostor na to, co by mohli dělat ještě líp v rámci svých kompetencí. Obávám se, že působnost neziskovek tvoří jen drobky, klíčem by bylo edukovat ostatní o tom, co se děje, a informovat, že to má historický vývoj.
Jak jsem už zmiňoval, vy jste minulý rok vydal knihu „My, děti války“. Ta vyšla po vašem působení na Blízkém východě, a tak je zaměřena na tamní poválečnou situaci, zejména působení ozbrojených složek Islámského státu. Nalezneme v ní důsledky střetnutí v Libanonu, Iráku a okraj Sýrie. Věnujete se tématu poválečných příběhů a osudů z uprchlických táborů. Proč jste se vydal zrovna tam?
Je tam několik rovin. Obecně… to, jak je válka hrozná, si u nás už téměř nikdo neuvědomuje. Vlastně asi jen pár lidí, kteří válku zažili. Myslím si, že tomu bohužel odpovídá i některé chování a nastavení vůči rasovým tématům. Další věc je, že si všichni myslí, že po válce je všechno v pořádku, ale ono strašně dlouho není. Ty lidi strádají. Chtěl jsem tou knihou říct, jaký to je bezprostředně po válce, i když už skončila. Upozornit jsem chtěl na to, že lidi utíkají, protože nemají kam jít, zažívají velkou chudobu, zničenou infrastrukturu, zničený domy, nemají ani peníze na to, aby opustili uprchlický tábor. A tyhle věci jsou aktuální, tenhle stav tam momentálně je a nikde jinde není taková válka, kde by se to takhle dalo monitorovat, a to byl můj hnací motor.
Vy jste se dostal přímo do kontaktu s lidmi, kteří něco takového zažili. Slyšel jste jejich příběhy a viděl jejich životní podmínky. Jaké to bylo?
Bylo to silný. Předčilo to moje očekávání, a to jsem čekal dost. Ani ne to mluvit s těmi lidmi, ale přijet do toho poválečného Mosulu a skutečně vidět následky války, krev na zemi. Všude rozbourané domy, totální destrukce, nevybuchlé miny. Děti se povalují na staveništích, kde se právě miny nacházejí. Na to člověk připraven není. Bylo to děsivý. Příběhy lidí, se kterými jsem mluvil, to jen ucelily. Vidíte všude, co se tam dělo, a nemáte jediný důvod těm lidem nevěřit. Kdyby vám řekl to nejhorší, tak mu to věříte. Ten člověk nemá důvod si vymýšlet.
Na co jste se většinou tamních obyvatel ptal?
Hlavně jsem chtěl vědět, co zažili a jakou mají vizi do budoucnosti. To byla dvě nejčastější témata otázek.
Setkal jste se s nadějí?
Setkal, ale musím říct, že jí tam nebylo tolik. Určitě jsem se s ní setkal, a i proto jsem tam jel. Už tehdy jsem věděl, že budu dělat knížku, a nechtěl jsem, aby byla jenom skeptická. Měla ukázat, že lidé mají víru do života. Má motivovat i nás, Čechy, kterří se mají relativně výborně. A na základě těchto otázek jsem získával zpětnou vazbu, nejednou se u toho doslova rozbrečeli, nejednou jsem musel přestat, protože rodiče nezvládli mluvit o popravě svých potomků. Probíhalo to v arabštině, taky proto jsem s sebou měl překladatele. Známky naděje jsem zaznamenal ve chvíli, kdy mi někdo řekl, že má cíl a chce ho dosáhnout, že se učí, aby mohl fungovat. Někdo byl méně sdílnej, někdo shrnul všechno moc obecně, někdo vyprávěl emotivně. Lišily se příběhy. Někdo se dokonce i bál mluvit, a to i v uprchlickém táboře, protože i tam cítil možnej vliv Islámského státu. Spoustu lidí se nechtělo fotit.
Chtěl bych se s Vámi podívat konkrétně na jeden příběh z knihy, a to osud Jasmíny, Můžete ho přiblížit?
Jasmína byla jedna z těch, která při rozhovoru brečela a v podstatě probrečela celou moji návštěvu. Jeli jsme za ní do něčeho, čemu se dá říkat slam. Jednou, jak jsem byl informován, to byla krásná část východního Mosulu, tam právě začaly boje. To, kam jsme přijeli, bych přirovnal k bahnité skládce s něčím, čemu se dá říkat plechový příbytek. Součástí toho slamu byl dům, teda trochu jiný, než známe my. Zajímavý je, že ho Jasmína postavila sama. Po tom, co přišla o manžela, který se snažil najít cestu z Mosulu ven, zůstala sama se svými dětmi i s dětmi souseda.
Ten dům postavila z toho, co našla. Byly tam plasty, kameny a starý lahve. To nejtragičtější na tom bylo, že přišla o manžela a dodnes neví, co s ním je. Pravděpodobně se už nevrátí. To, čím se stravovala, bylo to, co děti našly na skládce. Když jsem já tou skládkou procházel, nebyl to hezkej pohled, doslova. Z toho, co tam děti najdou, vaří někde na ohni. Dobrá zpráva je, že spadá pod péči ADRA a ta Jasmíně zajistila hospodářská zvířata, především slepice, aby měla zdroj potravy.
„Jde o to pomoct lidem začít nový život. Málokdo chce utíkat. Všichni chtějí mít domov.“
V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedl, že kniha má i podpůrný charakter. Jakým způsobem může člověk zakoupením knihy pomoci?
Pomoc přichází především díky humanitární organizaci ADRA, ta v tom určitým regionu operuje a dělá tam několik důležitých věcí. Zajišťuje přístup k pitný vodě, což tam je většinou problém, voda je kontaminovaná a způsobuje střevní problémy. ADRA tak filtruje vodu, aby jí udržela pitnou. Taky zajišťuje rekvalifikaci lidí, učí například ženy na kadeřnice, muže stavitelství a pomáhá znovu vybudovat infrastrukturu. A to mně přijde sympatický, napomáhá to tomu, aby uprchlíci neutíkali, aby si budovali domov. Kniha přesně tenhle program podporuje a celý výtěžek z prodeje jde do tohoto programu. To znamená, že jakýmkoliv nákupem může kdokoliv podpořit program v Sýrii a v Libanonu. Jde o to pomoct lidem začít novej život. To je to, co oni potřebují. Málokdo z nich chce opravdu utíkat. My to možná vidíme trochu jinak, ale když tam s nimi člověk mluví, tak je slyší. Nikdo nechce do Evropy, všichni chtějí mít domov.
Ve své knize píšete: „Pokouším se vysvětlit, že cena jednoho života je stále nesmírně obrovská a jeden život je vlastně celý svět. Svět toho, koho zachráníme.“ Myslíte, že se vám povedlo knihou vyvolat o tomto diskuzi?
Já se obávám, že to téma není tak žhavý a tak aktuální, aby kolem toho taková diskuze vznikla. Prodejnost té knihy ostatně ani není tak zajímavá, jak bych si přál, a bylo to vidět při její tvorbě, kdy jsem sháněl peníze na to, aby kniha vznikla. Mnohem úspěšnější byla moje předešlá kniha o Bangladéši. Myslím si, že takový téma není v našich krajinách atraktivní a bohužel to, že to nevyvolalo kýženou diskuzi, jenom reflektuje ten stav.
Sledujete nějakým způsobem novodobý vývoj? Řekl byste, že se nějakým způsobem situace zlepšuje?
Obecně ho sleduji. Nemyslím si, že ta situace by se až tak zlepšovala. Islámský stát je už dlouhodobě na ústupu a je jen v určitých lokalitách a Blízký východ má pořád ty samý problémy. Peníze se tam nedostávají, nikdo tam nic nebuduje, lidi se nemají kam vracet a jejich politika je ovlivněná světovými mocnostmi. Obávám se, že se tam momentálně nedělo nic převratnýho.
