Jakub Stejskal je zakladatelem a režisérem multižánrového festivalu Kavárny naživo, který se koná každoročně na podzim a přináší do kaváren umění, přednášky i workshopy. Jakub zároveň vlastní několik firem a na květen připravuje festival rozšířené a virtuální reality Czech VR Fest. Jak sám říká, sice vystudoval chemii, ale pochází z hudebnické rodiny a témata umění a techniky se ve všech jeho aktivitách neustále propojují.
Jaká je hlavní ideaKaváren naživo, proč takový program s týmem děláte?
Kavárny naživo jsou komunitní záležitostí. Je za tím skupina lidí, která se ráda schází, ráda společně něco dělá, vytváří. Ale je to zároveň i škola pro nás samotné, učíme se na tom a dává nám to hodně. Dále jde o takovou potřebu spojování, vytváření podhoubí pro to, aby se lidi mohli bavit, aby se mohli seznamovat, aby šli něco dělat.
Zjistil jsem, že když má člověk nějakou dlouhodobější platformu (u nás to trvá například měsíc), tak poté, co se to na začátku zkomunikuje, lidé začnou chodit pravidelně a většinou vystřídají více akcí. Což je super, protože pak potkají znova podobné lidi a napotřetí už si spolu můžou třeba popovídat. Když je to jen jednou, tak jim toho předáš méně. Pokud je to vícekrát, přijdou kvůli té platformě. Budeš mít například přednášku o houpacích sociálních sítích, o tom, jak se vlastně dá pomáhat bezdomovcům, a lidé tedy přijdou na něco, co je zajímá. Následně ale přijdou také na další akci, kde jim můžeš něco předat. To bylo zajímavé v Německu, kam jsme vyváželi takovéto projekty, aby bylo vidět, že v Česku děláme i různé věci, kterými se lze inspirovat v zahraničí.
(Režie: Ondřej Nuslauer, kamera: Filip Kopecký, scénář: Kristián Kopřivík)
Takže i Němci se od nás něco naučí?
Můžou se něco naučit, přesně tak. Není to jen tak, že jsou tu Češi, kteří mají v Německu nějaký mediální obraz, ale je dobré na tom zapracovat a ten obraz nějak pozměnit. Teď o Vánocích jsem byl ve Vídni, kde jsem se domlouval s jednou slečnou, že bychom tam Kavárny také zorganizovali. Tedy zase další možnost rozšíření. Týden zpátky jsem právě u tohoto stolečku seděl s kamarádem a ten mi říkal, jestli bych nechtěl Kavárny udělat v Šanghaji. Ta myšlenka mě hrozně zaujala, nevím, jestli jsme schopní to realizovat, ale to téma otevíráme a uvidíme. Myšlenka se dá šířit kamkoliv, to nemá hranice. Otázkou je pak energie a proveditelnost.
Kavárny pořádáte i v dalších městech, například v Jihlavě nebo Mariánských Lázních. Také jste mluvil o snaze propojovat lidi navzájem, aby se následně častěji vídali. Může to fungovat i v těchto městech nebo jde spíše o snahu rozšířit tamní kulturní život?
Je to kombinace. Ta kulturní část je pro mě sama nosná, sama něco předává, něco sdílí. Ale je i určitým prvkem, který pomáhá navazovat nebo spojovat. Když jsme třeba začínali dělat Kavárny v Ostravě, zrovna tam postavili nákupní centrum a místní chtěli, aby se oživil střed Ostravy. V Mariánských Lázních zase chtěli trošku „namíchat“ kavárny, které navštěvují více místní a které jsou pro turisty. Písek byl zajímavý programem – pletení s babičkami, to znamená dostat do kaváren i jinou věkovou skupinu. Babičky učily mladé holky i kluky, jak plést.
V obecném slova smyslu je to vlastně o „stavění mostů“ mezi různými skupinami lidí?
Přesně tak. Mně se k tomu hrozně líbí, co říkal tuším Havel, že každý musí dělat takové dobro, na které stačí. Takto to i vnímám.
Když se podíváme jen na Prahu a spojování lidí tady, dalo by se možná říct, že tím pomáháte tvořit jakousi „sociální bublinu“, ve které se koncentrují lidé s podobnými názory, kteří si rozumějí. Zatímco se tedy mluví o tom, že společnost je velmi rozdělená, nestojí za to se orientovat spíše na stavění mostů mezi odlišnými skupinami?
A to je právě super věc. Je dobře, že to zmiňujete. O tom bylo to rozšíření Kaváren na menší města. Najednou, když vozíme umělce do menších měst a oni zase jezdí k nám, se to propojování děje. Tím jsme více méně vyřešili i to, aby tam byly ty „mosty“. Potom je program v kavárnách velmi široce rozvinutý. Já si myslím, že když v menších městech pochopí, že kavárna není nějaká „pražská kavárna“, ale klidně podnik za rohem, že je to to samé a není čeho se bát, začnou tam lidé chodit a pochopí, co pro ně může znamenat za přidané hodnoty. Podle mě strach vzniká z neznáma. Takže když ukážete, že není čeho se bát, strach mizí.
Zatím jsme se bavili o tom, co je za tímto projektem, ale co je „za vámi“? Jaký je váš cíl? Před třemi a půl lety jste proTýdeník Respektříkal, že jako malé děti jste se sestrami toužili být hrozně bohatí. Dnes to ale vypadá, že děláte pravý opak, protože musíte vynakládat spoustu úsilí na festival, ze kterého ale moc peněz, předpokládám, neteče.
V tom rozhovoru jsem dával jen jeden příklad, jak jsme si hráli. Tam to bylo tak, že uděláme nějaký vynález, že něco vymyslíme. Ten tvůrčí proces je v tom už obsažený. Vlastně jsme vymýšleli různé vynálezy, dělali jsme webové stránky nebo videa v relativně nízkém věku. Pojem peníze, to bylo něco, co jako dítě moc nevnímáte nebo k nim máte jiný vztah. Je to čokoláda, kterou si za ně koupíte.
Co se týče tohoto, já mám aktivit celou řadu. V článku bylo zmíněno, že jsem měl třeba firmu na osvětlení. V tom je vidět moje provázanost s technikou. Vystudoval jsem chemii, farmacii, což je dost vzdálené. Ale zároveň jsem z hudebnické rodiny, všichni u nás hráli na hudební nástroje, já hraji na violoncello a na kytaru. Takže tady je spojení té technické a umělecké části. To se ve mně pořád propojuje. Děláme Kavárny naživo a zároveň mám technickou firmu Grapefruit company, kde vyvíjíme mobilní aplikace, děláme weby, všechny možné aktivity spojené s tou techničtější oblastí. A teď připravuji festival virtuální reality.
Pořádal jste také filmový klub, zároveň máte deratizátorskou firmu.
To je firma, která dělá správy pro bytová družstva, pro hotely, restaurace… Spolu s Grapefruit company, která dělá mobilní marketing, weby a mobilní aplikace, mi tyto firmy generují peníze na moje neziskové aktivity, do kterých peníze dávám.
Zajímala by mě ještě jedna věc ke Kavárnám naživo. Na jejich webových stránkách přiznáváte inspiraci první republikou, kdy byly kavárny centrem kulturního dění. Někdo by z toho ale mohl mít pocit, že je to pokus o návrat do minulosti, snaha přinést zpět něco, co už prostě odešlo. Zmiňoval jste svoji zálibu v technice, nebylo by tedy lepší orientovat se na propojování lidí moderními technologiemi, přes internet?
To je velmi těžká otázka. Všechno musí být k něčemu přirovnáno, aby to bylo pochopitelné a každý si to dokázal představit. Tady je to určité přirovnání nějaké hodnoty, kterou v sobě kavárny skrývají. Samozřejmě, vše se mění, dřív to byly aristokratické salóny, kde se tato témata řešila, potom se tím místem stala kavárna. Postupem času se to posouvá jiným směrem, ale i kavárna se jako platforma mění. Pomezí kavárny a hospody je dnes diskutabilní, nabízí více méně obojí. Já si ale myslím, že kavárna má své publikum, není to něco, co by vymizelo. Je tu, takže si myslím, že cílení je správné.
Jaký projekt připravujete právě teď a kam se chystáte dál vydat? Mluvil jste o festivalu virtuální reality.
Ano, teď jsem fascinován virtuální realitou. Na 24. a 25. května chystáme Czech VR Fest v Jatkách78. Jde o spojení výstavy, konference a workshopů. Výstava je určená pro veřejnost, lidé si budou moct vyzkoušet různá zařízení pro virtuální realitu. Konference bude naopak pro odborníky, řečníci ze světa budou povídat o tom, co se chystá. Budou tam případové studie například pro agentury, aby viděly, kudy se vydat, jak řešit virtuální a rozšířenou realitu pro své klienty a jak naopak ne. Potom chystáme workshopy, kde se studenti, lidé z agentur a vývojářských studií mohou učit, jak vyvíjet aplikace pro virtuální realitu. Jak řešit například 360° zvuk.
Proč právě festival virtuální a rozšířené reality?
Důvod, proč to pořádáme, je, že historicky byly úspěšné vždycky ty země, které měly buď nějaké nerostné bohatství, nebo dobrou lokaci. V dnešní době je to čím dál víc o technologiích, které země vlastní. Ale je potom finančně velmi náročné danou technologii distribuovat do světa. Tak jsme se zamysleli nad tím, že by bylo zajímavé se zaměřit na novou technologii, ve které je ve světě ještě prostor a zároveň není tak drahé s pomocí ní „kolonizovat“ svět. My jsme malá země, nemáme na to prostředky. Proto jsme si zvolili, že to musí být něco softwarového a nová technologie. A jako nejlepší nám z toho vyšla virtuální realita. Jelikož jsme znali řadu vývojářů z českých studií, viděli jsme, že tady máme vážně šikovné lidi.
Pojďme stáhnout sem do České republiky pozornost k této aktivitě. Pojďme ukázat, že tu máme šikovné lidi. Pojďme ukázat, že to bude vůbec jedna z prvních konferencí na světě, která se tomuto tématu věnuje. Dostaneme k nám i zajímavé řečníky, kteří si řeknou, že Česká republika je dobrá ve virtuální realitě, je super spolupracovat s firmami z České republiky a že mají nějaký kredit.
Co si tedy má člověk, který o virtuální realitě nikdy neslyšel, pod tímto pojmem představit?
Jde o dva různé pojmy – virtuální realita a rozšířená realita. Virtuální realita je to, když si na sebe nasadíte headset, v podstatě neprůhledné brýle, a do něj se vám projektuje určité prostředí. Může to být třeba operační sál, kde se jako medik učíte, jak provést operaci. Nebo se vám projektuje třeba lidské tělo nebo buňka a učíte se, jak ta buňka funguje. Anebo naopak v tom prostředí můžete hrát nějakou hru. Teď jsem byl na návštěvě v Akademii věd v Dolních Břežanech, kde mají vizualizaci laserového centra. Lasery tam ještě nejsou, ale už je mají ve virtuální realitě a vy si můžete prohlédnout, jak to bude vypadat. Do budoucna, až tam budou jezdit vědecké týmy z celého světa, kvůli bezpečnostním pravidlům nebudou moci jít přímo k laserům, ale budou se vzdělávat skrze virtuální realitu. Je to neskutečné a možností využití je celá řada.
Pak tu máme rozšířenou realitu. To znamená, že do prostředí, které máme kolem sebe, se projektuje něco navíc. Představte si, že tady spolu takto sedíme a někde vedle sedí ještě má osobní asistentka, která mi radí, doplňuje mi nějaké další informace. Ale vidím ji jen já přes brýle. Anebo vidím hodiny, obrazovku, třeba máte také brýle a já vám ukazuji prezentaci, kterou vidíme oba.
Jak daleko v tomto jsme? Kdy bude to, co popisujete, běžné?
Myslím si, že v rozšířené realitě nastane rozmach až v dalších možná pěti letech. Ale virtuální realita se dnes používá například na prezentace na veletrzích. Přijedeš třeba do Ameriky, máš výrobní firmu, ale nebudeš tam tahat celou technologii. Tak jim nasadíš brýle na virtuální realitu a ukážeš jim, jak vaše stroje fungují. V tuto chvíli se vyvíjejí systémy, které jdou ještě dál. V Praze si nasadíš headset, oni si ho tam nasadí taky a ty jim ukazuješ, jak to funguje.
Nevidíte v tom nějaké nebezpečí? Nemyslím až tak fyzické, jako spíš hrozbu toho, že se posuneme zase dál od naší přirozenosti.
Je to možné. Mě ale zaujala třeba možnost rehabilitací. Člověk má třeba problémy s chůzí nebo ochrnul a oni mu vyprojektují efekty chůze, dají ho na speciální pás a nemocný simuluje chůzi. Tím pádem se stimuluje nervová soustava, která je nepropojená z důvodu nějakého incidentu. Těch možností dobra, které to může přinést, je obrovské množství. V ČR máme plus minus osm až deset procent osob se zdravotním postižením prvního, druhého nebo třetího stupně, tedy přes milion lidí u nás má nějaké postižení. Ať se jedná o psychické nebo fyzické. A části z nich to může pomáhat.
Jeden student z Imperial College bude také povídat o využití virtuální reality při operacích. Vyvinul aplikaci, která simuluje oční vady. To znamená, že si člověk může vyzkoušet, jaké to je mít oční vadu, kterou má třeba váš kamarád. Najednou se do toho dokážete víc vcítit, pochopit, co ten člověk vlastně prožívá. Nebo se to dá také využívat v psychiatrii k různým terapiím. Možností, jak to může pomáhat, je tedy podle mě velké množství.
Co kdybychom se na toto téma podívali z hlediska politického? Představte si, že byste toto vykládal panu premiérovi, toho by to zaujalo a řekl si, že by nám to mohlo vážně pomoci, jak říkáte. Pak by ale chtěl, abyste jednoduše vysvětlil, jaké konkrétní kroky je třeba udělat, abychom se stali technologickou velmocí ve virtuální realitě.
Jasně. Za prvé, musí tu být dostatek lidí, kteří jsou ochotni tuto věc dělat. Musí se motivovat dostatečné množství lidí k tomu, aby se věnovali technice. Což je u nás problém, protože se toto množství lidí naopak snižuje. Proto na konferenci budeme mít zábavné věci, jako že vývojář před lidmi za 45 minut vytvoří hru pro virtuální realitu a na závěr si ji budou moci všichni zahrát. Bude přímo ukazovat, jak se to dělá a že to není tak složité. To je hrozně důležité, nadchnout lidi pro danou technologii, pro danou věc. Potom je důležité je to naučit. U nás k tomu máme zmíněné workshopy, kde budeme přímo učit vyvíjet jednotlivé enginy, ve kterých se to vyrábí. Dále tu musí být kapitál. Proto, aby firmy mohly někoho zaměstnávat, aby se mohly zakládat. A nakonec tu musí být ta obrovská energie a chuť růst, chuť expandovat. Pokud máme toto všechno, ale není tam vize a motivace, nic nebude fungovat.
Takže pokud se vrátíme ještě na začátek k vaší motivaci, dá se říct, že to celé děláte proto, abyste pomáhal naší společnosti?
Dá se to tak říct. A mě to hrozně baví. Naplňuje mě být u zrodu něčeho nového. To je tak plné obrovské energie. Něco takového tu vzniká a vy u toho můžete být, můžete to formovat. To je droga.
Když se takto pořád posunujete od jednoho tématu k druhému, máte nějakou vizi, co byste jednou chtěl dělat? Řekněme sen nebo cestu, po které chcete jít.
Ta témata nejsou vzdálená. Já se vlastně pořád držím dvou témat a to je umění a technika. A to, co dělám, mě baví. Moje představa třeba u tohoto projektu je, že navážu výbornou spolupráci se zahraničím, nadchne se zde plno lidí, kteří se budou věnovat technice, a bude víc technických studentů, ať už pro virtuální a rozšířenou realitu, nebo pro něco jiného, ale nadchnou se pro techniku. Můj osobní cíl ale je mít tři děti a dát si v neděli vínečko s manželkou. Nic megalomanského. (smích)
