I já jsem stál v patnácti letech před otázkou, kam pokračovat po základní škole. Gymnázium pro mě tehdy nebyla první volba: vždy jsem se zajímal o techniku a lákala mě proto průmyslovka. Věděl jsem, že mě obor bude bavit, poskytne mi dostatek znalostí, abych mohl plynule navázat vysokou školou, a pokud by se tak náhodou nestalo, byl bych schopen místo toho vstoupit rovnou do praxe. Nadšení ze školy pokračovalo i po návštěvě dne otevřených dveří. Obrat nastal až ve chvíli, kdy ředitel této školy, která má v hlavním městě zvučné jméno, prohlásil, že při současném nedostatku žáků je ochoten přijímat i ty, pro které jsou trojky a čtyřky standardem. Já ale nehodlal následující čtyři roky trávit na škole, která pro mě nebude výzvou, a nakonec jsem skončil na gymnáziu stejně jako čím dál více mladých lidí.
Současný trend ve vzrůstající popularitě gymnázií podporuje také Ministerstvo školství. To ve svých ročních přehledech sice poukazuje na klesající množství středoškolských studentů během posledních 13 let (především kvůli tomu, že dospívaly populačně slabší ročníky), ale zároveň zobrazuje neklesající tendenci v množství nových gymnazistů. Z elity těch nejlepších, kteří v minulosti dále pokračovali na nejprestižnější obory nejvěhlasnějších univerzit, se tak postupně stává široká skupina mladých, kteří se učí i o oborech, o které vlastně ani nemají zájem.
Na gymnázia je často láká právě jejich, mnohdy už vyhaslá, prestiž, díky které si každý student může připadat jakou součást elitního uskupení. Dříve se ale rodila národní elita také na dnes už skoro neexistujících lyceích. Pokud už ani vám není tento druh školy známý, vězte, že se jednalo o instituce, které sice poskytovaly všeobecný přehled, ale ve svých vzdělávacích plánech počítaly i s tím, že studenti budou pokračovat ve studiu na vysokých školách. Kladly přitom důraz na odbornost a záběr studentů od ekonomiky po třeba techniku. A právě tento druh škol by mohl v dnešní době vzdělávat ty, kterým vyhovuje gymnazijní styl výuky, ale zároveň už by své znalosti rádi zacílili jedním směrem. Kvalitní střední školy poskytující intenzivnější vhled do vybrané problematiky mohou totiž být pro část mladých lidí velmi přitažlivé i užitečné.
Lycea ale v Česku bohužel nefungují a studenti tak míří právě na gymnázia. Žene je tam mimo jiné stav na trhu práce a ve společnosti obecně. V době, kdy je vysokoškolské vzdělání téměř povinností a na některých pracovištích se více než k praxi přihlíží k množství diplomů, se studenti přirozeně snaží dostat k nejvyššímu možnému vzdělání už na středoškolské úrovni – a řešením jsou pro ně právě gymnázia.
Rozhodně nejsem kritikem všeobecných znalostí. Naopak. Myslím si, že široký rozhled, který není omezen pouze jedním směrem, je známkou schopného člověka. Bylo by špatné, pokud bychom se chtěli učit jen to, co si myslíme, že ve svém životě použijeme, a ostatním bychom pohrdali. Zároveň si ale myslím, že specializované středoškolské vzdělání může studentům poskytnout potřebné znalosti bez automatického předpokladu, že člověk stráví ještě několik let vysedáváním v univerzitních posluchárnách, a to především v takových oborech, u kterých je akademické vzdělání naprostá zbytečnost. Tím narážím na mnohá technická či obchodnická zaměstnání, kdy praxi při výkonu povolání nemohou nahradit žádná skripta a hodiny teoretických příkladů. Myslím, že není nutné se za každou cenu snažit přibližovat anglo-americkému modelu, který stojí na univerzálním vzdělání. Pak by totiž českým studentům hrozilo, že se bez vysokoškolského diplomu neuplatní ani v oborech, kde je titul to poslední, co absolvent potřebuje.
Jenže pokud stojí student jako kdysi já před otázkou, zda strávit čtyři roky mezi slabšími nebo nadanějšími žáky, není divu, že nároky na bezprostřední uplatnitelnost oboru jdou v tu chvíli stranou. A to kvůli rozhodnutí škol nabírat i v letech s populačně slabými ročníky plné třídy za každou cenu – i za cenu zhoršení pověsti ústavu. Na gymnázia i učňovské obory se tak dostávají i ti, kteří „na to“ jednoduše nemají. Gymnázia pak plní kromě těch nejchytřejších i takoví, kteří by v jiné situaci šli například na průmyslové nebo obchodní školy – a řekněme si popravdě, tyto školy nikdy nenabízely podprůměrné vzdělání a i jejich absolventi by neměli mít problém s přestupem na VŠ. Ale své nároky snížily i ony a přijímají dnes v podstatě všechny, kteří se vejdou do lavic ve třídách. A ti zbylí pak zkusí své štěstí na učňovských oborech. Přesně takových, které dříve produkovaly špičkové řemeslníky, mechaniky a techniky, zatímco dnes mají za úkol nabídnout mladým pouze doklad o vzdělání vyšším, než je to základní.
Systém středních škol v České republice na mě přitom v principu působí docela promyšleně. Je schopný nabídnout mladým specializované vzdělání, po kterém v mnohých případech není zapotřebí další škola. Dokáže jim nabídnout rozšíření znalostí přesně v tom oboru, který oni považují za svůj vysněný, a dává jim na výběr, zda své znalosti následně uplatní v praxi nebo si je ještě rozšíří. Zároveň umožňuje vzdělávat ty, které nebaví vysedávání před školními tabulemi a raději touží po praktických znalostech.
Na opačném pólu umožňuje těm nejchytřejším vzdělávat se všeobecně ve vyloženě akademických oborech. Je tedy mrzuté, že se tento dříve dobře fungující stroj pomalu zadrhává. Můžeme jen doufat, že české středoškolské vzdělání oživí společné přijímací testy, které prověří znalosti studentů v rozličných oblastech a třeba i jim samotným napoví, že by neměli studovat to, co od nich společnost očekává. Jen pokud se postupně nebude snižovat laťka i v těchto testech.
