Mileniální hudba #1 – Filip Vlasák: Není asi nejlepší říkat, že jsi byl minulý týden na revivalu Ozzyho Osbourna | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Mileniální hudba #1 – Filip Vlasák: Není asi nejlepší říkat, že jsi byl minulý týden na revivalu Ozzyho Osbourna

Mileniální hudba #1 – Filip Vlasák: Není asi nejlepší říkat, že jsi byl minulý týden na revivalu Ozzyho Osbourna
Filip Vlasák
• 
ZDROJ: Matt Yakesh

Martin Duplák

Série rozhovorů Mileniální hudba mapuje novodobou hudbu, její kořeny a komunitu s ní spjatou. Dává si tak za cíl vyzpovídat hudebníky, promotéry a fanoušky jednotlivých žánrů. Hostem prvního rozhovoru je baskytarista skupiny Toothwalker a promotér Filip Vlasák, který má za sebou v 21 letech turné po Kanadě, pořádání hudebních eventů, ale i prožité zážitky ze zákulisí koncertů různých metalových a punkových kapel. 

Filipe, o jakou hudbu se zajímáš a co tě k ní vůbec přivedlo?

Zabírám zájmově pravděpodobně celé spektrum aktuálně stále se vyvíjejících hudebních forem s tím, že hlavním středobodem jsou extrémní subžánry hardcoru (styl punku, pozn. red.) a metalu. K nim se řadí slam, beatdown, deathcore, ale i rap zde našel svoje místo. To celé hlavně s ohledem na domácí lokální scénu. Start byl asi jako u spousty dalších lidí, prvotní kámen položili rodiče s nahrávkami rockové hudby, kterou sami poslouchali. Pak už to šlo ráz na ráz.

Vnímáš mezi těmito různými žánry něco, co je spojuje?

Tím, že se i v součtu celého světa u každého jednotlivého žánru jedná o opravdu malé komunity lidí, tak jsou hodně propojeny, i když toho často nemají moc společného. Ale v případě beatdownu, slamu a deathcoru je tu zrovna konkrétní spojitost s poměrně brutálníma moshema na koncertech (moshpit je novodobý energický tanec, který spočívá v kontaktním narážení do ostatních a v divokém běhaní kolem, pozn. red.). Co se ale týká zaměření v textech a celkového image žánrů jako takových, jedná se o tři opravdu různé kultury.

Názory a postoje nechybí ani v hudbě

Dotýkají se tyto subkultury i politického přesvědčení nebo životního stylu? Je to něco vedlejšího, nebo se k člověku může komunita daného hudebního žánru otočit zády, pokud se ukáže, že s nějakou z jejich hodnot nesouhlasí?

U žánrů spojovaných s metalem neexistuje ani jedno, ani druhé. Kapely této komunity běžně do svých textů ani na koncerty nepřináší žádné názorové postoje či reakce na aktuální dění. V tomto ohledu je vše, dalo by se říci, sterilní. Čím je však nějaký žánr novější nebo se blíží hudebně a komunitně k hardcoru, tím větší je samozřejmě sympatie k veganství, ekologii, antirasismu a politice zabývající se aktuálními sociálními problémy ve prospěch diskriminovaných. Tam je to jasně dáno historickým vznikem punkového žánru, ze kterého později vznikl jak hardcore, tak i prakticky celá core odnož hudby, která se těmito tématy zabývá od prvopočátku.

Reportáž z festivalů, kam se nejezdí vydělávat

Pak bude tedy pravděpodobně existovat i určitá nevraživost, nebo dokonce nenávist mezi určitými subžánry. Je to pravda?

Jasně, to tu samozřejmě je a bylo vždycky. Metaláci nesnáší coraře, staří coraři nenávidí mladé coraře, především ve spojitosti klasický hardcore-punk versus metalcore a deathcore. Těch dvou různých skupin, které proti sobě bojují, je nespočet. Jedná se ale vždy jen o náhled na hudbu a její provedení jako takové. Nejde tedy o nic zásadního, co by se na tvorbě umělců mohlo podepsat. Hlavní pře je dost možná spíše pouze mezi fanoušky a návštěvníky koncertů. 

Z mé strany je nutno uznat, že nechat na sebe řvát od příslušníků metalu, kterým je sice 60 let, ale s oblibou stejně stále chodí se svým pivkem do první řady, za to, že si sem tam moshneš a do někoho kopneš, je nepříjemné.

Užít si naplno hudbu, kterou máš rád.

Co bys vlastně viděl jako hlavní motiv lidí „moshovat“? Je to určité „vypuštění páry“ v prostředí, které ti je blízké?

Motiv je úplně stejný jako u všech ostatních tanečních pohybů na koncertech jiných žánrů – užít si na plno hudbu, kterou máš rád. Je pravda, že opravdový moshpit, který člověk postřehne hlavně u beatdownu, je diametrálně jiný a na první pohled mnohem brutálnější než cokoliv, co kdy někdo na koncertě viděl. Zároveň pokud máš na koncertě alespoň trochu rozumné lidi, není se čeho bát. Takové situace, kdy v Belgii, Německu a Švýcarsku chodí lidé do moshpitu pro jistotu pouze s chrániči zubů, jsou pro českou scénu v těchto žánrech ještě dalekou budoucností.

Během tvého působení u kapely Stifled jste objeli turné po Kanadě. Jak to bylo s podobným vystupováním tam? Bylo publikum a jejich ohlasy stejné jako v Česku?

Celé turné v Kanadě bylo poměrně hodně rozpolcené, měli jsme tam jak svoje headline koncerty, tak koncerty s místními kapelami, které už tam své jméno měly alespoň částečně vybudované. Stejně tak jsme hráli v Quebecku na festivalu s Parkway Drive, August Burns Red, Obey The Brave a dalšími žánrovými kapacitami. Nás tam jakožto českou kapelu nikde nikdo neznal, zároveň přijetí Stifled, jakožto malé zahraniční kapely, od místních lidí bylo super! Sedět ale 3 týdny s dalšími pěti lidmi v dodávce bylo občas o nervy. Zkušenost jako taková to ale byla parádní a asi opravdu nezapomenutelná.

Peníze do kapsy, nebo do hudby?

Jak to bylo s financováním podobného turné a vyplácením od pořadatelů?

Letenky do Kanady a první týden v hotelu jsme získali jako výhru v mezinárodní soutěži Planetrox, kterou organizoval právě quebecký festival Envol et Macadam. Další peníze přidali sponzoři a samozřejmě svoji roli hrály taktéž peníze od lokálních promotérů, tam se to ale pohybovalo v nižších řádech stovek dolarů. Pokud tedy nepočítám legendární honorář pět dolarů v Montrealu (smích). Takže to bylo často opravdu jenom na cestu.

Vystřídal jsi několik kapel a do toho máš vlastní hudební booking. Je vůbec možné se podobnými aktivitami v těchto relativně nových žánrech uživit?

Co se týče bookingu, tam by to asi za některých situací možné bylo. Každopádně z mé strany je opravdu pouze cílem tuto hudební scénu nějakým způsobem rozšířit a dostat do většího povědomí. Právě proto můj booking byl a je založený hlavně na tom, že většina akcí, ať už s menšími, či většími zahraničími kapelami, je za dobrovolné vstupné, případně za symbolické, když už to nejde jinak.

Z pohledu je uživit se de facto nemožné. V každé kapele je povětšinou pět lidí, mezi které by se to teoreticky mělo dělit. Člověk navíc musí provést poměrně velkou osobní investici do vybavení, aby mohla kapela vůbec kvalitně vystupovat, a nakonec je zapotřebí platit studio a klipy. Vize toho, že by se tím dalo živit, je úplně zcestná. Asi nikdy nezapomenu na příběh, kdy jsme byli právě už ve zmiňovaném Quebecku v zákulisí s Obey The Brave, kteří jsou velmi respektovanou a úspěšnou kapelu s velkými počty zhlédnutí na YouTube, a kytarista Terrence povídá, že hned jakmile dohrají, tak musí jet domů, protože druhý den musí jít znovu pracovat za bar.

Ji.Hlava rozpuštěná

On se na této hudební scéně s určitou časovou periodou vždycky objeví někdo, kdo si myslí, že na tom nějaký zisk vytvoří. Ale to obvykle nekončí dobře a ukázkovým příkladem špatného promotérství může být Fajtfest, který dodnes pořádá speciální akce zaměřené proti drogám a závislostem. Nechat však takový festival sponzorovat pivovar a Jägermeister a udělat tam akce na panáky za padesát korun, tak na to musíš mít vážně koule.

Takže jestli tomu rozumím správně, generování zisku je na akcích tak trochu tabu a ve většině případů se neslučuje s filozofií podobných subžánrů? 

Hm, to zase ne. Spíš je problém v tom, že nemůžeš akci přetvořit v takovou, aby bylo viditelné, že chceš vydělat. Když to uděláš dobře, přijde hodně lidí a něco vyděláš. Ale když naschvál uděláš akci se vstupem za čtyři sta korun jenom kvůli tomu, že chceš vydělat, tak to je problém.

A jak vlastně zasahují do těchto komunit, když už jsi mluvil o někom, kdo občas přijde a chce něco vydělat, nějaké podněty zvenčí? Máš pocit, že jde u metalových subžánrů o uzavřené komunity, nebo jsou to dostatečně otevřené komunity k nově příchozím?

Vždycky rádi přijmou každého. Zároveň v těchto komunitách se hodně hraje na to, že hudbou musíš opravdu žít a každý den v uvozovkách poznat alespoň pět kapel. Takže když někam přijdeš poprvé, není asi nejlepší říkat, jak tvůj nejlepší koncert, na kterém ses doposud ocitl, byl minulý týden na revivalu Ozzyho Osbourna.

Co bys doporučil laikovi k poslechu, když má zájem o podobný hudební styl, ale není s ním obeznámen a neví kde začít?

Ono naskočit rovnou do těchto extrémních žánrů je asi trochu komplikované, každopádně takhle na začátek asi Lotus Eater, pak Words of Concrete, kvůli kombinaci beatdownu a rapu, a nakonec Alpha Wolf. Kapel, které bych doporučil, je samozřejmě nespočet. Těžko se vybírá namátkou jen pár z nich, člověk se k tomu víceméně musí dostat sám a udělat si vlastní hudební průzkum a zhodnocení.

Autor: Martin Duplák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!