Dokumentarista Thom Vader Beken přijel na festival Jeden svět se svým novým filmem I know you are there. Ten se zabývá příběhem mladého Quentina, který se po autonehodě už deset let nachází ve stavu minimálního vědomí. Sleduje své okolí, občas je schopen pohnout končetinami či na pokyn zavřít oči, většinou ale vůbec nereaguje. Jeho rodina stojí před obtížnou otázkou: má vůbec cenu v tomto stavu pokračovat dál?
Myslíte, že váš film je více v kategorii filmů podporujících eutanazii, nebo se staví spíše proti?
Myslím, že není v žádné z těchto kategorií. Účel filmu je ukázat, jak je těžké zaujmout černobílé stanovisko. Když se vás tyto situace netýkají, máte tendence si myslet: „Kdyby se tohle stalo mě, řekl bych na eutanazii ano, nebo ne.“ Ale pak jednou v této situaci skončíte a uvědomíte si, jak moc složitá je. Jsou zde argumenty pro i proti a to je to, co charaktery ve filmu ilustrují – diskutují problém a jsou vůči němu otevřeni. Zároveň je zde ale rozdíl mezi „být něčemu otevřený“ a reálně to provést. Najednou jste konfrontováni s osobou, u které to proběhne.
Zároveň bych měl asi zmínit, že Quentinův případ není legálně eutanazie. V Belgii se jedná o eutanazii jen pokud o ní pacient sám požádá. A ve filmu pacient sám svůj názor neřekne, takže je to teminologicky zmatek.
Pocházíte z Belgie, kde je eutanazie legální od roku 2002. Jak moc je vaše perspektiva rozdílná v porovnání s lidmi, kteří pochází ze zemí, kde legální není? Nemají některé země z eutanazie zbytečný strach?
Asi bych nejdříve měl říci osobní příběh. Moje máma požádala o eutanazii v roce 2002, tedy v počátcích její legalizace. Trpěla rakovinou a věděla, že se už nevyléčí. A pro mě tedy eutanazie není otázkou smrti a umírání, ale otázkou humánního umírání. Koneckonců je omezená jen na specifické případy, kdy je pacient nemocný takovým způsobem, že už nemůže být vyléčen. Dva lékaři se musí shodnout na diagnóze, je zde kontrolní systém. Proto mi občas připadá, že diskuze se místy stáčí velmi podivným směrem. Někdy se až zdá, jako by dokonale zdraví lidé žádali o to být zabiti. A tak to samozřejmě není. Jedná se o pacienty, kteří sami chtějí rozhodnout, kdy už trpěli dost.
Zaslouží si více úcty ten, kdo trpí až do konce, nebo ten, kdo se sám rozhodne, kdy chce odejít, a lékař mu pak poskytne injekci? Lze nabídnout argumenty pro obě stanoviska. Například bývalého papeže Jana Pavla II. jsme viděli trpět kolik – deset, patnáct let? – a každému ho bylo líto a určitě se nedá říci, že by to bylo hloupé, ale… Na druhou stranu je tady ta druhá skupina lidí, ti kteří mají sílu vzít na sebe rozhodnutí, že už všeho bylo dost. A to určitě není snadné rozhodnutí. Člověk se musí s každým rozloučit, tisíckrát si to převrátit v hlavě.
Zároveň si uvědomuji, že pro mnoho zemí je přesto toto téma velmi problematické. Některé země jsou velmi nábožensky založené, třeba Polsko. A v Německu to zase vyvolává vzpomínky na program eutanazie, který organizovali nacisté za druhé světové války. Tohle všechno mnohdy dělá veřejnou debatu mimořádně obtížnou. Ta se nakonec stává velmi emocionální, namísto aby se vedla racionálními argumenty.
Skutečně Quentin nemůže ukázat, zda chce, či nechce žit? Dalo by se například argumentovat tím, že pokud by si přál zemřít, nebyl by tak silný ve snaze zůstat naživu, nepřežil by meningitidu, pneumonii atd.
Celý film si hraje s myšlenkou – je tady, či není? (pozn. red.: název filmu je I know you are there – Vím, že tady jsi). Když sledujete film, vidíte, že Quentin občas reaguje a jako publikum si říkáte: „Dobře, je tady. Možná bychom se nemuseli ptát jen na to, aby zvednul nohu. Možná bychom se mohli ptát i na další věci – jestli chceš žít, zavři oči.“ Ale za chvíli zase nereaguje, Quentin už tady opět není. A na konci filmu, když lékaři mluví o výsledcích vyšetření a divák sleduje obrazový záznam jeho mozkové aktivity, všechna tkáň je na snímcích modrá a zelená, ačkoliv by měla být červená a oranžová. Takže na základě vědeckých důkazů vidíte, že tady jeho mozek už dávno „není“. A najednou si uvědomíte, že se nedá úplně spoléhat na odpovědi, které od něj dostáváme, protože jeho odpověď může také záviset na dni, kdy se ptáte.
Původně jsem se chtěla zeptat, zda Quentinův život má smysl a jestli je schopen užívat si života, ale váš film mi tuto otázku velmi dobře zodpověděl: například ve chvílích, kdy Quentin interaguje s matkou, lze u něj pozorovat náznak úsměvu atd. Poté ale vyvstává druhá otázka – je jeho matka schopná užívat si života, když se o něj musí celý den starat?
V jednu chvíli říká, že je se svým životem šťastná. Samozřejmě, pokud to celé sledujeme zvenčí, může pro nás být těžké to pochopit. Koneckonců odešla ze svého zaměstnání a neustále se o něj stará. Nechala kvůli němu svůj život poodstoupit do pozadí. Ale možná je to od nás velmi sobecké takto uvažovat. Třeba oběť pro druhé je největší životní cíl, jakého vůbec můžeme dosáhnout. Je to opět těžká otázka k zodpovězení, lze zaujmout mnoho rozdílných postojů a najít spoustu perspektiv. To jsem se snažil ukázat ve svém filmu. Celá tato situace je velmi komplexní a pokud se člověk snaží, může každý jednotlivý pohled na věc pochopit. Není nutné souhlasit, ale alespoň se pokusit druhému porozumět.
Jak moc byl proces smíření u rodiny ovlivněn faktem, že se Quentinovi stala nehoda v pouhých 17 letech?
Jednou z věcí, nad kterými jsem přemýšlel, když jsem dokument začínal točit, byla otázka, jaký druh hlavní postavy chci ve svém filmu mít. Protože kdyby se stejná věc stala osmdesátiletému člověku, každého v první řadě napadne, že už měl celý život za sebou. Možná naplnil všechny své životní sny, možná má děti, dal někomu život. Ale v tomto případě Quentin promeškal tolik věcí. Možná v sedmnácti ještě nikdy s nikým nechodil nebo nikoho nepolíbil. Určitě to pro jeho rodiče nebyla snadná situace. Těsně po nehodě to také ovlivnilo rozhodnutí lékařů: mysleli si, že někdo, komu je sedmnáct a má silné, zdravé tělo, se z toho pravděpodobně dostane a uzdraví se. Ale on se z toho nedostal. Pokud by nebyl mladý, lékaři by pravděpodobně reagovali jinak a bylo by pro ně snazší ho nechat odejít. A ano, myslím si, že věk zde hrál velkou roli.
Na své webové stránce píšete: „Ukaž mi tvé videokazety a já ti povím, kdo jsi.“ Natočil jste dokumenty o psychiatrických sestrách, příbuzných přeživšího holokaustu nebo nejnovější, který se potýká s tématem eutanazie. Co to říká o vás?
Připadá mi zajímavé točit o těžkých tématech. Proč? Možná bych měl jít sám navštívit psychiatra, abych to zjistil. Vlastně nevím. Legrační bylo, že když skončilo promítání filmu I know you are there, všichni v kině plakali a byli tím velice pohnuti. Reakce publika mě dost překvapila, protože jsem si neuvědomoval, že film je tak těžký. Pro mě to byl také velmi krásný snímek, který je o lásce, o něžných chvílích mezi matkou a jejím synem. Snažili jsme se to celé natočit poetickým způsobem a vytvořit mnoho krásných obrazů: chtěl jsem, aby bylo vše v rovnováze. Víte, když strávím dva, tři roky tvořením filmu, jsem raději, když téma stojí za to. Nechci ztrácet čas nad něčím, co je triviální. Nebo prostě jen nad obyčejným příběhem.
Možná jsem ovlivněný tím, co jsem zažil, když jsem byl mladší. Třeba se těchto témat nebojím, protože smrt mé mámy byla součástí mého dospívání. Rozhodně ale nedělám filmy proto, abych se vypořádal s vlastními traumaty. Navíc myslím, že se z toho můžeme mnoho naučit. Vezměte si všechny ty, kteří si pořád na něco stěžují. Filmy o těchto tématech lidem mimo jiné říkají: „Koukejte, jak dobře se máte. Představte si sami sebe na jejich místě a pak budete mít důvod si stěžovat. Ale mezitím plýtváte dny svého života naříkáním nad něčím, co ve skutečnosti nejsou problémy.“ Možná to je vysvětlení.
