Prášky místo terapie - Realita dětských psychiatrických nemocnic? | E15.cz

Vše o netradičních investicích

Vše o netradičních investicích Vstoupit do speciálu

Prášky místo terapie - Realita dětských psychiatrických nemocnic?

Anna Sochorová

Při příjmu na oddělení probíhá vstupní prohlídka a dětem se zabaví potenciálně nebezpečné předměty – nůžky, žiletky – a elektronika včetně mobilního telefonu. V dětské psychiatrické nemocnici (DPN) v Bohnicích umisťují nově příchozí na pár dní na neklid – pokoj s okny do sesterny a kamerami. Na dětské psychiatrické klinice (DPK) Motol jsou kamery na všech pokojích. Systém psychiatrických zařízení je hluboce podfinancovaný, zaměstnanci často nemají odpovídající vzdělání a dětští pacienti popisují léčebny jako „předpeklí pasťáku“. 

Na to, jak vypadá pobyt v dětském psychiatrickém zařízení jsem se ptala pomocí dotazníku, který jsem distribuovala na sociálních sítích mezi současné i bývalé pacienty a pacientky.  

Denní režim se podle odpovědí všude podobá. Budíček je kolem sedmé hodiny. Po ranní hygieně přichází čas na prášky a pokračuje se snídaní, v již zmíněném Motole to znamená každý den rohlík s máslem. Poté probíhá vizita. V DPN Opava hromadná, takže ví všichni všechno. Děti s nesplněnou školní docházkou tráví dopoledne ve škole, kde se ale podle Anety C. moc neučí. Učitelé jsou rádi, když vyváznou bez nadávek od problémových pacientů. Starší mají v tuto dobu terapie nebo volný čas na oddělení. 

V DPN Šternberk píšou pacienti povinně domů každé pondělí dopisy, jejichž obsah je ale kontrolován sestrami. Pak přijde svačina (v Motole znovu rohlík), v poledne oběd a povinný polední klid na lůžku. Odpoledne je většinou zorganizovaný společný program – procházka, arteterapie, ergoterapie, keramika nebo třeba sledování televize. V DPN Opařany mají i projekty jako třeba Zdravotní klauni a Loutky v nemocnici, v DPN Brno-Bohunice zase aktivity se studenty psychologie.

Reforma psychiatrie mění přístup k duševně nemocným. Zotavení pacienti pracují jako peer konzultanti

V DPK Plzeň-Lochotín je podle Kristýny Š. program naprosto nedostačující – chybí jakákoliv arteterapie a k dispozici jsou pouze deskové hry a televize. Vedoucí lékařka H. Mikulášová řekla, že mají v nabídce filmoterapii, muzikoterapii, Zdravotní klauny a další aktivity. Také získali sponzorským darem permanentku od plzeňské zoo. Na některých psychiatriích mají pacienti k dispozici autogenní trénink neboli řízenou relaxaci. Po večeři děti dostávají na chvíli své mobilní telefony, volat smí ovšem ve většině případů pouze svým rodičům. Každý další člověk (partner, kamarád) musí být schválen. Například v DPN Opava je volání někomu nepovolenému tvrdě trestáno, většinou prodloužením pobytu o týden. Zároveň tam také fungují kolektivní tresty – stačí, aby někdo dělal problémy, a mobily mají zakázané všichni. 

Jedna sprcha pro všechny

V tuto dobu se také vydávají léky a provádí se hygiena. Jana H. uvedla, že se jí v DPN Šternberk nelíbilo sprchování, kdy byly všechny dívky nahnány ve stejný čas do koupelny s pouze třemi sprchami. Petr A. popsal, že v DPN Brno-Bohunice je pouze jedna sprcha, a tak se často nedostane na každého. Primář této DPN, Pavel Theiner, souhlasí, je to i podle něj opravdu problém, který má kořeny ve stáří budovy. Naštěstí se v současné době buduje nový pavilon. V dětském a dorostovém detoxikačním centru Nemocnice Milosrdných sester sv.Karla Boromejského v Praze jsou záchody společné pro obě pohlaví. Zde existuje možnost krátké večerní návštěvy, ale pouze rodičů a v blízkosti kamer. Kolem 21. hodiny nastává večerka, před ní se berou léky a někde mají ještě pacienti s poruchami příjmu potravy druhou večeři. O víkendu bývá režim volnější, uklízí se, a pokud to zdravotní stav pacienta dovolí, může strávit den s rodinou. Tak je tomu například v DPN Opařany.

Většina pacientů se shoduje na tom, že psychiatrická péče je v zařízeních naprosto nedostačující. Celý psychiatrický systém je totiž podfinancovaný, a tak chybí personál. S tím souhlasí i například vedení klinik DPN Šternberk či Opařany. Česká republika patří do posledního kvadrantu zemí co se financování psychiatrií týče. Jedná se o zanedbatelná 3 až 4 procenta ze zdravotnického rozpočtu.  Není výjimkou, že „léčba“ v psychiatrických klinikách se skládá z větší části z polykání prášků, a nikoli z terapií. 

Bára K. například říká, že v DPN Opava se člověk dostane na terapii pouze v případě, že začne mít výkyvy chování. Eliška S. v DPN Plzeň-Lochotín nebyla po příjezdu diagnostikovaná a psycholožku za celý pobyt neviděla ani jednou. S psychiatrem sice mohla mluvit denně, ale pouze na pět minut. Toto se prý opakovalo v DPN Motol, kde dostala od psycholožky diagnostické testy, které však nebyly nikdy vyhodnoceny, a stejně na tom byli i ostatní pacienti. Po nějaké době je dostali na vyplnění znovu, psycholožka si je ovšem zapomněla vybrat zpět. Kryštof L. udává, že se jeho stav během pobytu zlepšil, patrně díky velkým dávkám medikace, byl však apatický, stále unavený, se sebevražednými myšlenkami a nekomunikativní. 

Je to jenom puberta

Skoro všichni dotazovaní také souhlasili s tím, že větší oporou a léčebným prostředkem než personál jsou jejich spolupacienti. Především zdravotní sestry prý obvykle bývají protivné a hlavně nekvalifikované pro práci s psychicky nemocnými nezletilými. Často mají pacienty za nesvéprávné a blázny, například Karla H. byla při své první hospitalizaci přivítána slovy „další řezačka“. Jiná slečna se od sester dozvěděla, že až na anorektičky jsou tu všichni kvůli zlobení, a doma nevědí, co s nimi. Personál není v některých případech důsledný, Jakub O. viděl slečnu závislou na drogách stříkat si do pusy lak na vlasy. Občas také pacienti zažívají křik od personálu při projevech problémů (když anorektičky nechtějí jíst, když mají děti s obsedantně kompulzivní poruchou své „rituály“, a podobně). Některé sestry také prý rády probírají nahlas problémy pacientů, i když podepsaly mlčenlivost.

Zneužívání léků: Málo času, mnoho učení

Jedné respondentce doktorka sdělila, že její psychické problémy jsou jen puberta a přejde to. Tato slečna se chvíli na to pokusila o sebevraždu a v jiném zařízení ji byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti a silné deprese. Jiné slečně psychiatrička nevěřila její diagnózu – anorexii, protože po nových prášcích přibrala a váhově tak mezi dívky s poruchami příjmu potravy nezapadala. Báru H. zamkly její spolupacientky do skříňky, kde se málem udusila, a když ji sestra otevřela, řekla: „Nežaluj“. Naštěstí ale existuje i mnoho skvělých a profesionálních sester a lékařů, kteří denně zlepšují a zachraňují životy dětem s psychickými poruchami. 

Jak již bylo zmíněno, spolupacienti hrají velkou roli v psychickém stavu dítěte. Lucie L. z Motola popisuje, že pacienti vytváří takzvanou umělou rodinu, kdy se starší starají o mladší a navzájem si pomáhají. Mnoho z nich si v léčebnách nachází přátele na celý život. Problém ovšem je, že do léčeben se neumisťují pouze psychicky nemocné děti. Nacházejí se tam i děti, které třeba „jen“ kradou, jsou závislé na počítači, či užívají marihuanu. Eliška D. popisuje dětskou psychiatrii jako „předpeklí pasťáku“, léčebný pobyt jako ona třeba absolvoval i čtrnáctiletý silně mentálně postižený chlapec, který znásilnil jiného chlapce. Děti s depresemi, které potřebují klid, jsou umisťovány na stejná oddělení s autisty a dětmi s ADHD. 

Roztrhané džíny jako znak destruktivních myšlenek

Jedna z mých otázek také byla, co by se podle nich v české psychiatrii mělo změnit. Všichni se shodli na tom, že je nutné investovat do tohoto oboru mnohem více peněz, protože je málo personálu. Například paní Kristýna S. z Pardubic potřebovala pro svou dceru trpící depresemi dětského psychiatra, v celém kraji je však pouze jeden a má objednací dobu půl roku. Na tento problém navazuje další – je skoro nemožné zažít v psychiatrické nemocnici účinnou osobní terapii a pacienti tráví skoro veškerý čas v léčebně se sestrami, které ale nemají psychologické školení. 

Do zařízení se pašují všemožné věci a mnoho dětí je schopné se zdrogovat jakýmkoliv lékem z lékárničky.  Julie H. v DPN Šternberk nesměla nosit vlastní oblečení, výjimka ovšem byla za dobré chování – to byl pak vlastní šatník dovolen. Ovšem kromě roztrhaných džínů, to je podle personálu znakem desktrutivních myšlenek. V roce 2010 probíhalo v DPN Opařany vyšetřování sexuálního zneužívání nezletilého. 

Zletilí pacienti se ale většinou nemají o moc lépe. Týrání a ponižování nepatří mezi výjimky. Na nelidské chování personálu psychiatrických nemocnic upozorňuje například projekt Neklid.net.

Psychiatrická zařízení a jejich pacienti volají po změně a lepším financování. Server irozhlas.cz uvedl, že v příštích letech čeká českou psychiatrii reforma a stát se chystá do tohoto odvětví investovat miliardu korun. Jaká a jestli změna nastane, i co se týká destigmatizace psychických onemocnění, to ukáže jen čas.

Autor: Anna Sochorová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!