Naproti mně sedí Tereza, drobná slečna, která naprosto nezúčastněným hlasem – tak klidným, že by jím stejně dobře mohla popisovat momentální stav počasí – vypráví svou vzpomínku ze základní školy: „Když mi bylo dvanáct, napsali mi kluci od nás ze třídy dopis. Doteď si tu jednu větu pamatuju: ‚Jsi hnusná a máš prdel jak dvoje vrata od stodoly.‘ Dopis koloval po třídě. Dělala jsem, že mi je to jedno, navíc jsem nechtěla přitahovat víc pozornosti na svůj zadek, takže jsem to raději s nikým neřešila, ani s učitelkou. Byla jsem jako za zdí, ani brečet mi tehdy nešlo.“
Tereza (jména těch, které se rozhodly sdílet svou zkušenost, byla změněna) byla podle svých slov vždycky trochu oplácané dítě. Asi od desíti let začala cítit tlak od své matky, která nadhazovala, že by měla zhubnout. Později se k tomu přidaly jízlivé poznámky kluků ze třídy a také výše zmíněný dopis. Tak se Tereza rozhodla, že všem dokáže, že může být štíhlejší a přestala jíst. Hlavně přes den. K večeru pak pocit hladu býval tak velký, že se obvykle neudržela a snědla na posezení obrovské množství sladkostí. Od té doby na sobě pozoruje závislost na cukru.
„Nejhorší byla představa, že budu mít chuť a zjistím, že okolo sebe nemám žádné sladkosti. To by mi způsobilo strašné úzkosti, navíc pokud by se to stalo třeba o půlnoci, kdy už bych si jídlo nemohla jít dokoupit,“ popisuje Tereza. Máma i vrstevníci ale mohli zajásat – Tereza nakonec zhubla.
Méně známá sestřička anorexie a bulimie
Psychogenní přejídání je nejčastějším onemocněním ze spektra poruch příjmu potravy. Pravděpodobnost výskytu v evropské populaci je 1,9 % u žen a 0,3 % u mužů. Stejně jako u anorexie nebo bulimie jsou tedy touto nemocí mnohonásobně častěji postiženy ženy. Ačkoliv nadměrný příjem potravy nemá na člověka tak výrazné fyziologické účinky jako jiné návykové látky (alkohol, nikotin, psychotropní látky), psychogenní přejídání přesto lze definovat jako závislost na jídle – postižená osoba má určitý přenesený objekt, který jí přináší uspokojení a nabízí kompenzaci nějakého vnitřního problému. Navíc se objevuje tzv. craving – bažení, kdy má závislý nutkavé myšlenky na předmět touhy, ztrácí schopnost sebeovládání a oslabuje se mu paměť.
„Občas, když jsem déle abstinovala, se mi o jídle i zdálo. Anebo když jsem chodila do školy, vždycky jsem přemýšlela, kudy půjdu, kolem jakého obchodu, kde budu mít nejlepší příležitost si něco koupit. Byla jsem schopná lhát lidem kvůli takovým věcem, že pojedu autobusem v 7:30 a místo toho jsem jela v 7:10, abych si stihla skočit do obchodu. Člověk se cítí jako debil, ale já to prostě nedokázala přestat dělat,“ popisuje své příznaky Andrea, která psychogenním přejídáním v pubertě také trpěla.
Proč vlastně milujeme jídlo?
Fyzické pozadí závislosti pravděpodobně vzniká zejména proto, že při konzumaci vysokokalorického jídla s velkým obsahem cukru se do krevního oběhu vyplaví neurotransmiter dopamin, který je mimo jiné důležitou součástí hormonálního systému potěšení a odměn. Právě díky němu se cítíme po jídle příjemně. Uvolňování dopaminu způsobují třeba i stimulační drogy jako kokain nebo pervitin, jejich účinek ale samozřejmě bývá mnohonásobně silnější než příjem kalorického jídla.
Psychiatrička Marie Klimecká k tomu navíc dodává: „Připadá mi, že při závislosti na jídle zjednodušujeme své potřeby na tu úplně nejzákladnější rovinu – pokud se například vyrovnávám s nějakým existenciálním problémem, se kterým si nevím rady, můžu se alespoň zaměřit na to, že budu sytá. Přivedu tak samu sebe k úplně bazálnímu bytí a kdoví, třeba mi to na chvíli pomůže vytěsnit i to ostatní. Velkou roli samozřejmě hrají i výchovou vštěpované vzorce – určitě k přejídání budou tíhnout více lidé, kteří v dětství zažili systém odměn založený na jídle, takže jim v okamžiku stresové situace bude připadat nejpřirozenější sáhnout právě po přejídání.“
Uvězněni v diet culture
Ačkoliv poruchy příjmu potravy můžeme zařadit mezi psychiatrická onemocnění a jako takové pravděpodobně doprovázely naši společnost odjakživa, s větším tlakem mediálního obrazu krásy se stávají čím dál častěji naším denním chlebem. Souvisí to zejména se dvěma současnými sociálními fenomény: předně s tzv. diet culture, která je doprovázená patřičnou propagací požadovaných návyků a cílů hubnutí ve všech druzích médií. Druhým fenoménem je tzv. fat shaming, kdy lidé, kteří nesplňují požadovanou váhovou normu, musí čelit ponižování a kritice na základě svého vzhledu.
„Hodně mi vadí mediální masáž, která způsobuje v lidech úzkosti. Dokonce i zelená revoluce mi přijde směšná – jasně, západní společnost objevila avokádo a chia semínka, ale stejně si myslím, že poselství Hubněte! zůstává. Hubněte, ale pomaleji a zdravě. Média tak zareagovala na ozývající se hlasy, které kritizují redukční diety a nereálné ideály krásy, ale ta nutnost štíhlého těla tady pořád je,“ tvrdí Tereza.
Tlusťoši bez vůle se sebou něco dělat
Přestože se mnozí k přejídání mohou uchylovat kvůli depresivním náladám a úzkostem jako ke zdroji „pozitivních hormonů“, většinou příběh chronických přejídačů začíná jinak. Obvykle jako první přichází velká touha zhubnout, která je uskutečňována drastickým omezením příjmu potravy. Po určité době se ale extrémní hladovění překlopí v neudržitelnou chuť k jídlu.
„Asi v patnácti jsem se rozhodla, že zhubnu. Tehdy to bylo hrozně jednoduché – ze dne na den jsem přestala jíst jakékoliv sladké věci, zavedla jsem si taková ta klasická pravidla, že po sedmé hodině už rozhodně nikdy jíst nebudu, a pak jsem úplně snadno shodila asi pět nebo šest kilo. Moje okolí to ohromně pozitivně reflektovalo. Tak jsem chtěla zhubnout ještě víc, ale dřív, než jsem se stačila dostat do nějaké fáze podvýživy, překlopilo se to do přejídání. Navíc se to hodně znásobilo tím, že jsem začala brát antikoncepci – přibrala jsem asi deset kilo za tři měsíce,“ vypráví Andrea, která v současné době vyjela na Erasmus a s přejídáním už nebojuje.
„Nejvíc mi vadilo, že jsem to nedokázala ovládat,“ pokračuje. „Řekla jsem si, že to dneska zvládnu, ale pak jsem si stejně pořád kupovala spoustu sladkostí a nedovedla jsem se přinutit k tomu, abych toho nechala. Nebo jsem se přistihla při tom, že čekám, až mamka půjde spát, abych si mohla vzít dost jídla z ledničky.“
Jedním z důvodů, proč psychogenní přejídání je mnohem méně fotogenické než anorexie s bulimií, je předsudek, že lidé s touto nemocí jsou „tlusťoši bez vůle a snahy se sebou něco dělat“. Taková bagatelizace předně nevede k příliš konstruktivním řešením, a navíc ani nebývá pravdivá vzhledem k tomu, že přejídání často předchází celé měsíce redukčních diet a hladovění.
Jak z toho ven
Psychogenní přejídání lze jako ostatní poruchy přijmu potravy léčit antidepresivy, a to i u pacientů, u kterých není diagnostikována porucha nálady (tedy deprese nebo bipolární afektivní porucha). Velmi úspěšná ale bývá i psychoterapie, u které je navíc výhodou, že obvykle řeší přímo motivaci, která vedla ke vzniku problému a nepřináší vedlejší účinky farmakologické léčby.
„Byla jsem na čekačce asi půl roku (informace pro všechny, kdo by měli zájem o psychoterapii, která není placená, pozn. red.), ale stálo to za to, protože jsem našla terapeutku, která je úžasná. A tak všem lidem, co se smějou a tvrdí, že tahle doba je neurotická a všichni potřebujou psychoanalýzu a psychoterapii, vzkazuju, že jo, je to pravda. Dnešní doba je neurotická a hodně lidí potřebuje něco řešit s terapeutem. Ale to koneckonců nedělá z terapie něco špatného,“ vzkazuje Tereza.
