V rámci programu Erasmus jsem se letos na půl roku ocitl v zemi, která je dle žebříčku World Happiness Report jednou z nejšťastnějších na světě, zároveň ale sama sebe charakterizuje jako jednu s nejvyšším počtem depresí. Dle průzkumů je ale navíc nejstabilnější a nejbezpečnější zemí světa, obyvatelé zde mají největší svobodu a v neposlední řadě je to jeden ze států s nejpropracovanější ochranou životního prostředí. Ano, řeč je o Finsku.
Byť se dá Finům přičíst mnoho „nej“ a měli by být tedy náležitě pyšní, většina obyvatel země tisíce jezer tyto světové žebříčky vnímá spíše s rezervou a nepropukají v nijak zvlášť výrazné celonárodní jásání. Prostě to berou tak, jak to je a emoce z nich neprýští na všechny strany. Ostatně emocemi saunový národ umí šetřit za každých okolností.
Jsou to skvělí lidé, ale musíte je poznat. Stejně jako Finsko obecně, nemusí vám na první pohled připadat sympatičtí, ale postupem času je začnete chápat. Zdají se sice o něco uzavřenější než my, ale pokud vám začnou důvěřovat nebo jim projevíte náklonost, umí být upřímní, veselí a srdeční. Specifika najdete ve všem. Podnebí je všelijaké, počasí hodně proměnlivé. Jste-li z cukru, není to země pro vás.
Na Erasmus jsem se rozhodl jet proto, abych si rozšířil své obzory, poznal jinou kulturu a nový rozměr světa, zkusil si půl roku žít v cizím prostředí, vystoupil ze své komfortní zóny, a navíc přitom studoval. Ke svému studiu jsem si vybral University of Turku, která se řadí mezi 300 nejlepších univerzit na světě. Největším lákadlem pro mne ale bylo okusit severský model výuky na vysokých školách – a k ochutnání jsem dostal skutečně enormní porci. Finové si vzdělání nesmírně váží a studium je pro ně naprosto zásadní. V podstatě není myslitelné, aby někdo studenty vysokých škol nazýval pijavicemi systému nebo příživníky společnosti tak, jak je tomu v České republice. A přitom zde mají studenti mnohem více výhod než u nás.
Samotné město Turku je typickou baštou vysokých škol. Z necelých 200 000 obyvatel je 40 000 studentů a mladí lidé s vysokoškolským vzděláním jsou i většinově zastoupení v městské radě. Studenti mají ve Finsku ohromné množství výhod a stát se jim snaží vycházet vstříc. Mladí Finové vědí, že se o ně jejich země postará, a jsou připraveni vrátit jí to po studiích.
Vysokoškolský student má právo na měsíční příspěvek od státu ve výši 200 €. To ale není všechno, dále každý dostává ubytovací stipendium. V Praze dostanete od Univerzity Karlovy cca 600 korun měsíčně, v Turku vám dají 300 €. Pokud studujete v Helsinkách, bude to ještě o výrazně víc, protože cena pronájmu je vyšší. Také mají vysokoškoláci právo na půjčku od banky ve výši 600 €, a to na každý měsíc svého studia. Pokud si ji vezmete, stát se za vás v bance zaručí. Žádá se vždy půl roku dopředu na celé semestrální období. Půjčka je s výhodným úrokem a pokud vystudujete, vrátíte pouze 60 %. Zdá se vám to neuvěřitelné? Nejste sami.
Studenti kromě přímé finanční pomoci od státu mají právo na mnoho slev. Mezi takové patří například nejen zvýhodněné jízdenky na vlak, ale dokonce až poloviční slevy v kadeřnictvích nebo zlevněné vstupy do galerií či muzeí. Finský stát jim navíc poskytuje speciální lékařskou péči. Nejen, že v nemocnici je celé oddělení zabývající se jejich zdravím, ale v případě menších zranění či méně závažných nemocí mají možnost docházet i do speciální polikliniky pro studenty. Při takové návštěvě u doktora neplatí žádné poplatky a u zubní péče jsou náhrady výrazně zmenšeny.
Stravování ve Finsku jsem si skutečně užíval. Po celém Turku je asi 10 studentských restaurací, ve kterých máte možnost nejen poobědvat, ale i povečeřet a otevřeno je i v sobotu. Za jídlo zaplatíte 2,60 € a budete si moci vybrat asi ze šesti jídel v každé z nich. V ceně je navíc zahrnuta sklenice vody, mléka nebo šťávy. Do celého obědového balíčku patří i salátový bar, u kterého si můžete nabrat, co hrdlo ráčí, a také si u něj můžete namazat chleba (na výběr jich je hned několik druhů) s margarínem nebo máslem. Všechny jídelny nabízejí pestrou vegetariánskou i veganskou stravu. Kvalita i chuť je něco naprosto nesrovnatelného s českými menzami, které by se skutečně (alespoň ta na právnické fakultě v Praze) měly stydět.
Vyučovací systém ve Finsku je velmi odlišný od toho u nás doma, je ale o několik úrovní lepší. Předměty na univerzitě v Turku netrvají celý semestr a stejně tak jsou Finové osvobozeni od zkouškového období. Semestr je rozdělen na dvě periody, přičemž si v nich můžete libovolně zapisovat předměty, které trvají dle náročnosti dva/tři týdny až měsíc. Na hodinu se dochází v průměru dvakrát v týdnu, některé předměty ale docházku nevyžadují vůbec. Finové kladou velký důraz na domácí přípravu a ekvivalentem za tři kredity je pro ně 75 hodin samostudia. A skutečně to není jednoduché.
Vztah žáka a učitele byl pro mě osobně asi největším šokem. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy je striktně vyžadováno formální oslovování vyučujících titulem či funkcí. Za nedodržení takového oslovení vás někteří můžou dokonce vyhodit od zkoušky. Ve Finsku žáci učitele oslovují křestním jménem. I přes to, že k němu mají velký respekt, všechny hodiny se nesly v opravdu uvolněné atmosféře a nikdo se nikdy nebál zeptat na jakoukoli nejasnost nebo vyslovit svůj názor. Učitelé a zaměstnanci školy jsou navíc k žákům velmi vstřícní. Častokrát opakují, že nejdůležitější pro ně je, abychom se něco naučili.
Zkoušky probíhají písemně, a to v různých formách. Ať už je to psaní esejí či řešení případů. Své finské spolužáky jsem velmi překvapil tím, že u nás v České republice máme zkoušky ústní. „A není to nespravedlivé? Jak se dá přezkoumat výsledek?“ ptali se. Mojí odpovědí pak pouze bylo, že nespravedlivé to je a výsledek se přezkoumat nedá. Nedokázali pochopit, že vás vyučující může vyhodit jen proto, že má špatnou náladu. Státní závěrečná zkouška na právnické fakultě Univerzity v Turku se skládá pouze z napsání diplomové práce. Finové opět nedokázali pochopit, proč kromě napsání diplomové práce a její obhajoby musíme u nás v Praze skládat ještě ústní veřejnou a soukromou státnici, když ze všech předmětů jsme již zkoušeni během školní docházky byli. Ještě více se zděsili při zjištění, že u zkoušky neuspějete, pokud neuspějete z jednoho předmětu ze tří a že na státní závěrečnou zkoušku máte tři pokusy, přičemž opět vás můžou vyhodit jen proto, že jste narazil na „špatného“ zkoušejícího. „Mohou vám zničit život,“ reagovali moji finští spolužáci.
Erasmus je skvělý program a jsem vděčný Evropské unii, že nám, studentům doby metamoderní, umožňuje tuto zkušenost podstoupit. Mnohé věci na takovém studijním pobytu v zahraničí pochopíte, mnohé se naučíte a nově nabyté zkušenosti už vám nikdo nevezme. Pokud máte alespoň trochu možnost, určitě se Erasmu zúčastněte! Nebudete litovat.
