Reportáž ze školy pro nevidomé: Běžný život zvládají, často ale končí bez práce
Ačkoli jsou zrakově postižené děti připravovány na každodenní život a umí se o sebe postarat, nenachází v dospělosti zaměstnání a končí v chráněných dílnách. Jsou izolované, chybí jim kontakt s vrstevníky, společnost se bojí s nimi otevřeně mluvit. Ani speciálních pedagogů se nedostává, vychovatelé často pracují na úkor svého volného času.
Cestou do základní a mateřské školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené očekávám trochu chladné a tiché prostředí, ale při vstupu mě hned první místnost zářící barvami a nápisy na zdech vyvádí z omylu. Zařízení je velmi podobné klasické základní škole. Cestou k jedné z vychovatelek Simoně Šulcové slyším šťastné výkřiky dětí různého věku.
,,Naše škola zajištuje všestrannou péči a výuku dětí se zrakovým postiženým od tří do dvaceti šesti let,“ přibližuje mi v úvodu. Snažíme se dětem každý měsíc poskytovat různé přednášky a zájmové kroužky spojené především s uměleckými oblastmi. Děti se tak rozvíjí a učí se vnímat svět, zvuk usnadňuje chápat okolní prostředí.
Naučit se cestu domů trvá i několik měsíců
,,Výuka probíhá každý den od osmi hodin do dvou, podobně jako na normálních školách. Ve třídách bývá vždy okolo šesti až osmi dětí. Náplň hodin se liší jen od praktických dovedností, kdy mají děti hodiny zaměřené na práci s pomůckami pro zrakově postižené, jako je notebook s hlasovým výstupem, nebo práce s bílou holí. Naučí se i fungovat s dotykovým mobilem, a to díky hlasovému výstupu. Nejzákladnější dovedností je Braillovo písmo,“ vysvětluje Šulcová. Nejtěžší je pro děti orientace v prostoru. Nejprve se učí základní trasu domů, což může trvat i několik měsíců.
Po dokončení studia končí lidé se zrakovým postiženým ve většině případů především v chráněných dílnách. ,,Děti jsou sice dlouhodobě připravovány na běžný život a zvládají každodenní činnosti, přesto ale v dospělosti zůstanou v chráněných dílnách. V České republice je stále velmi obtížné lidi se zrakovým postižením zaměstnat a zapojit je do společnosti,“ říká dlouholetá vychovatelka.
Uplatnění na trhu práce je i v dnešní době nikdy nekončícím problémem, jak sama Šulcová několikrát zmiňuje. „Děti mají přitom kolikrát velký potenciál pracovat jako běžní lidé a není jim to umožněno. Probouzí to v nich obrovskou demotivaci především v dospívání. Neumíme je zapojit do společnosti a nevíme, jak se k nim na ulici chovat.“ Podle ní jsou děti izolované od okolního světa a chybí jim kontakt s vrstevníky, díky kterému by tak mohly více poznat prostředí. ,,Lidé se zrakovým postižením jsou zbytečně chráněni od společnosti a bojíme se s nimi otevřeně mluvit.“
Nezaměstnanost klesá, tady se to ale neprojevuje
Přístup k nim je buď příliš opatrný, nebo neohleduplný. ,,Děti se občas bojí vycházet ven a necítí se komfortně. Dokáží je vyvést z míry například nekonkrétní jména jídel.“ Ve škole se vychovatelky snaží s dětmi probírat, jak si představit barvy nebo přírodu. ,,Už několikrát jsem se setkala se situací, kdy nevidomý člověk na ulici potřeboval pomoc a lidé okolo jen pokukovali, jak si tedy nakonec sám poradí.“
Ve škole jsou žáci, kteří mají předpoklady pro normální život i bez pomoci asistenta. Záleží na jejich vývoji, a především na přístupu a trpělivosti rodičů. ,,Přístup rodičů je individuální, někdy nemají zábrany a snaží se dítěti dopřát dětství se vším všudy, někteří rodiče se s postižením dítěte nevyrovnají nikdy a na jeho výchovu rezignují,“ dodává Šulcová.
Vychovatelé čelí denně obrovskému nátlaku a do práce s nevidomými musí vkládat hodně energie, a to i na úkor osobního života, proto je v České republice poptávka po této práci čím dál nižší. ,,Lidé s aprobací speciální pedagogika jsou většinou zaměstnáni v pedagogických poradnách a my průměrně nabereme pouhé dva nové zaměstnance za dva roky,“ říká Simona Šulcová. Speciální školy tak musí spoléhat kromě zaměstnanců také na dobrovolníky, kteří přicházejí jak ze středních, tak především z vysokých škol.
Práce je to velmi kreativní a vyžaduje hodně trpělivosti. ,,Nejdůležitější je psychohygiena, aby nenastal syndrom vyhoření. Dělám to už přes deset let, pro mě je to občasný útěk třeba do přírody. Je důležité odměnit i sám sebe. Kdybych neměla ráda sama sebe, nemohla bych práci s nevidomými dělat. Dle mého, práce s dětmi, které mají nějaký handicap, nejde dělat celý život a po několika letech to chce alespoň na chvíli změnu. Já sama jsem byla jeden čas mimo obor, abych načerpala nové síly a mohla dětem znovu dát sto procent,“ uzavírá vychovatelka Simona Šulcová s desetiletou praxí.
Handicap je mojí součástí, nepotřebuji lítost ani úlevy
Třináctiletá Nela již v tomto věku dělá vše proto, aby jednou mohla žít plnohodnotný život bez cizí pomoci. ,,Už od narození vidím jen obrysy. Běžný život ostatních lidí si zatím moc nedokážu představit. Pohybuji se sama jen v prostoru, který znám perfektně, tady ve škole nebo doma. Vše se ale postupně učím.“
Podle Nely je zásadní to, že ji její rodiče přijali takovou, jaká je. „Nejhorší pro mě je, když mě lidi litují a mluví na mě najednou jinak než na ostatní. Nepotřebuji lítost a úlevy. Přestože mám handicap, mám také cíle a rozhodně se nevzdávám. Mezi nevidomými lidmi je běžné říct ,Koukni na tohle‘ nebo ,Podívej‘, není na tom pro nás nic zvláštního.“ Naopak se Nela občas setkává i s posměšky lidí v okolí, a to především od dětí na ulici. Lidé se podle jejích slov kolikrát bojí s ní i komunikovat a nabídnout třeba pomoc.
,,Ve škole se učíme canisterapii a zvířata jsou pro nás největší pomocníci. Mým strachem je zatím pohyb po Praze. Věřím však, že ho brzy překonám a naučím se s bílou holí pohybovat po městě. V životě chci co nejvíce pomáhat. Vzájemná pomoc je totiž nejdůležitější,“ uzavírá Nela.
