Známe je. Přílišné sebevědomí pojící se s arogantním vystupováním a neomylností. Ať jsou nám sympatičtí nebo ne, s největší pravděpodobností my nebudeme sympatičtí jim. I přes to mají vztahy, dokonce i obdivovatele. Vztahy povrchní, založené na přetvářce a obdivovatele zmanipulované. Ale mají je. K smíchu nebo k pláči? Posuďte sami.
Mytologický příběh o Narcisovi (Narkissos) zpracoval ve svých Proměnách Ovidius. Narkissos se zamiloval do své krásy a utopil se, když sledoval svůj odraz ve vodě. Jednoduchá, ale výstižná charakteristika narcistů. Do konce 19. století dokonce jediná existující. Teprve poté se narcismus dostal do vědecké terminologie. Sigmund Freud zastával teorii, že narcista je terčem svého vlastního libida, sám sobě je tedy sexuálním objektem. Psychiatři se touto problematikou od té doby stále zabývali intenzivněji. Dnes se má za to, že se jedná o vážnou poruchu osobnosti, někdy i s nutností hospitalizace. Americká příručka pro diagnózu duševních chorob (DSM- Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders) popisuje devět příznaků poruchy. K nim patří mimo jiné i přecenění vlastní důležitosti a výjimečnosti, využívání druhých k dosahování cílů, nedostatek empatie a podobně. Patologický narcista pak žije ve svém fantazijním světě plném iluzí a neomezené moci. A média a kyberprostor dávají těmto jedincům prostor ke stavění jejich vzdušných zámků.
NEMOC SPOLEČNOSTI, O KTERÉ SE NEMLUVÍ
Nyní se posuňme ke kolektivnímu narcismu, tedy přesvědčení o výjimečném postavení vlastní skupiny. Hlavní rozdíl mezi narcismem a tzv. kolektivním narcismem tkví v tom, že členové skupiny ani narcisté být nemusí, ale v určitém uskupení se tak chovají. Sdílejí totiž formu kolektivní identity a ke své skupině se chovají jako narcis sám k sobě. Pravděpodobně tím kompenzují svůj pocit méněcennosti a za ono dokonalé považují svůj národ, náboženství, etnicitu atd. Jak uvádí psycholožka Agnieszka Golec de Zavala, kolektivní narcisté cítí potřebu trestat vše, co považují za urážku své skupiny. Bez smyslu pro humor, schopni agrese. Příkladem z praxe můžou být nacistické nebo komunistické režimy. Antisemitismus, třídní a rasová nenávist vyústěná v masové perzekuce odpůrců. Další ilustrací kolektivního narcismu může být nedávný americký výzkum publikovaný v magazínu Psychological Science. Účastnilo se ho téměř 3000 respondentů z 50 států severoamerického kontinentu. Výsledkem bylo, že dotazovaní měli tendenci k vlasteneckému chování, tedy vyzdvihování důležitosti vlastního státu v americké historii. Převedeno do našeho příběhu– skupiny navzájem se podobajících lidí mají utkvělou představu o své jedinečnosti, exkluzivitě a dokonalosti. A vyžadují stejné nahlížení na sebe (a svoji skupinu) i od ostatních.
Ale tento fenomén není hrozbou jen na americkém kontinentu. Rozhlédněme se okolo sebe. Nejde jen o fanouškovské boje mezi sparťany a slávisty. Silné, až přehnaně vlastenecké nálady k nám doléhají třeba z české politiky. Pocit vlastní důležitosti jako státu nad menšinou hlásá například slogan SPD Tomia Okamury - ne islámu, ne teroristům. V podobně extremistickém duchu se vyjádřil i Václav Klaus ml., když se na jeho Facebooku objevil příspěvek o vystupení z EU: „Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme.“ Stále více nás řídí vlastní ega a nedostatek tolerance. Přitom jsme schopni se změnit. Vědomě potlačovat narcisy v nás, snažit se být vlídní a empatičtí. Týdeník Respekt dokonce empatii nazval „dovedností, která může zachránit svět.“ Svět, který se pomalu utápí v uctívání uzavřených skupin. Chceme dobro celku. Ale definujte celek…
