Život by byl jednodušší, kdyby mě daboval Cina | E15.cz

Život by byl jednodušší, kdyby mě daboval Cina

Petra Chaloupková

Seriál Most! už skončil, problémy, které nakousnul, ale trvají dál. Tvůrci byli vyzdvihování za surovou upřímnost a pichlavost, s jakou představovali dosud upozaďovaná tabu. Nakolik však lze humorem a dobrým úmyslem omlouvat spornou reprezentaci transgender osoby, ze které se snadno stane společností očekávaná norma? A jaké problémy by musela řešit opravdová Dáša?

Teď, pár týdnů po premiéře posledního dílu seriálu Most! z produkce České televize, přišel ideální čas na reflexi průkopnických aspektů i napáchané neplechy seriálu. Počin vzbudil na české prostředí neobvykle mohutnou vlnu odborných i laických, pozitivních i odmítavých reakcí, která dopadem předstihla očekávání tvůrců i kritiků. Přestože se většina textů vyjadřovala ke společenskému významu otázek, jež Most! otevírá, referování o transgender tématice zůstalo uvězněno v diváckých připomínkách typu „je fajn, že to lidi vidí“ nebo „nelíbí se mi, že se na to musím koukat“. Tento článek tedy vzniká nikoli za účelem otevírání starých ran, chválení nebo hanění něčeho už několikrát hodnoceného, ale se záměrem připomenout to, co v post-mosteckých mediálních přestřelkách zůstalo opomenuto.

Ponechme stranou polemiku o hranicích humoru, přesvědčivosti herců a úmyslech autorů, opusťme na chvíli rámec televizní obrazovky. Jedním z nejčastějších argumentů, který se používá k obhajobě Prušinovského a Kolečka, je, že s nadhledem přinášejí nový pohled na žhavá celospolečenská témata jako rasismus, chudoba nebo xenofobie. V takovém případě je však nutné se ptát, jak ona blahodárná debata probíhá a zda danou problematiku pomohla lépe uchopit nebo ji (jako v tomto případě) rozmělnila na zavádějící a kusé názory tvářící se jako relevantní informace. Přestože se požadavek na efektivitu reakcí může jevit jako příliš přísný, je třeba si uvědomit, v jakém kontextu, tzn. na jaké platformě, je Most! prezentován. Jako produkt veřejnoprávní televize má přirozeně určitou společenskou a vzdělávací funkci, jež nevyprchá pouze zařazením seriálu mezi komediální tituly. Jak tedy ČT obstála při „odvážném“ uvedení první výrazné transgender postavy do českého prostředí? 

Nesprávné termíny

O Dáše (představované herečkou Erikou Stárkovou) vznikl bezpočet článků komentujících věrohodnost jejího obsazení, vhodnost předabování mužským hlasem (Jana Ciny) anebo vůbec nutnost zařazení do příběhu. Pokud by ale byly smysluplné názory obhajující tvůrce ve smyslu „je dobře, že se o tom alespoň začalo mluvit,“ nalezli bychom mnohem více textů a pořadů, které se této problematice věnují opravdu a do hloubky. Naprostá většina zmínek v médiích však spíše než „o tom“ – reálných životních podmínkách trans osob – mluví o svém názoru na „to“. Nadto často používají zastaralou, nepřesnou (a nemálokrát urážlivou) terminologii, což sice dokládá nezbytnost otevření tohoto tématu, ale zároveň tím potenciální diskuzi ubírají na pravdivosti a užitečnosti. 

Typickou floskulí pisatelů v barvách mosteckého týmu se stala zlá paní „hyperkorektnost“ – v dnešní době pojem natolik nadužívaný, že by mohl být zvolen českým slovem roku. Používá se především, když se zrovna nehodí uznat něco za existující problém a je jednodušší smést vše ze stolu za pomoci této hrůzu nahánějící nálepky. Jako by korektnost byla teď větším strašákem než nenávist a hulvátství. Nazývání důležitých fenoménů pravými jmény znamená nově zneužívat humanitní vzdělanosti ve prospěch puntičkářského slovíčkaření. 

Přitom v tomto případě jde o vyjádření základní úcty a pochopení každodenní reality, s níž se lidé v našem okolí musí nedobrovolně potýkat. Slovy spoluzakladatele organizace Trans*parent Viktora Heumanna: „Nejde o žádnou korektnost. Ale jsou základní věci, které veřejnost nemá zcitlivěné. Některé termíny jsou hanlivé a stávají se normou a my jen chceme předejít tomu, aby se tou normou staly.“

Všechny lidi automaticky považujeme za heterosexuální, říká psycholog Procházka

LGBtQ+

Opakovaným prohřeškem recenzentů bývá užívání zavádějících pojmů, proto v nich hned na začátku udělejme pořádek. Organizace Trans*parent pro tyto případy vydala stručný slovník, který pomůže k orientaci v těch nejzákladnějších termínech. (Těm, co se s označením transgender setkávají úplně poprvé, může zas posloužit krátké video.) Jednoduše řečeno: být transgender osobou znamená, že vaše genderová identita „nesouhlasí“ s biologickým pohlavím. Do nedávné doby bylo obvyklé využívat výraz transsexuál, který dnes už není úplně přesný – zužuje trans identitu do binárních kategorií a především nesprávně naznačuje neexistující souvislost mezi trans identitou a sexuální orientací.

Obecně se lze setkat s tendencí přejímat medicínské vysvětlení a přistupovat ke všemu, co se vymyká představám o cisgender (opak transgender, tzn. pokud se gender osoby shoduje s pohlavím, které jí bylo přiděleno při narození) identitě, jako k „transsexualismu“ – nemoci řazené mezi mentální poruchy a poruchy chování. Ani to už však naštěstí dnes neplatí. Světová zdravotnická organizace (WHO) v nově vydaném katalogu (který vstoupí v platnost roku 2022) přeřadila tuto diagnózu pod novým, vhodnějším pojmenováním „genderový nesoulad“ z kategorie duševních poruch (kde stál vedle schizofrenie nebo autismu) do skupiny onemocnění spojených se sexuálním zdravím. Podle doktorky Lale Say z WHO má tento krok napomoci ke společenské i legislativní destigmatizaci transgender lidí, ale zároveň jim zaručit právo na eventuální lékařské zákroky. Rozhodnutí by tak snad mohlo vést k podobnému procesu s jinou „nemocí“, jaký se rozběhl téměř před třiceti lety. V roce 1990 Světová zdravotnická organizace ze seznamu chorob definitivně vyškrtla homosexualitu a jedenáct let nato se Nizozemsko stalo prvním státem oficiálně schvalujícím rovnost manželství.

Přestože písmeno T ve zkratce LGBTQ+ zastupuje přívlastek trans, málokdy jsou práva transgender populace automaticky zahrnuta do debaty o legislativním zázemí neheteronormativních jedinců. V České republice máme i s oprávněními týkajících se homosexuálů co dohánět, situace pro transgender komunitu je však nesrovnatelně horší. Mluví se o šancích na svatby pro všechny, ale v českých médiích těžko najdete zmínku o podmínce, které se musí podrobit všichni občané usilující o úřední změnu pohlaví. Tito lidé totiž podle zákona musejí ukončit svá manželství, případně registrovaná partnerství. Ještě nesmyslnější právní požadavek pak představuje chirurgická sterilizace. Aby byla trans osobě umožněna oficiální změna pohlaví, tzn. aby se písmenko na občanském průkazu přepsalo z F na M nebo naopak, musí podstoupit náročnou operaci zbavující člověka reprodukční funkce.

Další nutností (vedle plnoletosti, lékařsky uznané diagnózy a tzv. real-life testu, kdy prokážete způsobilost žít jako člověk opačného pohlaví) je podstoupení samotného chirurgického zákroku, o nějž nezanedbatelná část transgender lidí ale vůbec nestojí. A nezapomínejme, že pro ty, kteří o lékařském úkonu výhledově uvažují, představuje splnění právní podmínky obrovskou psychickou i fyzickou zátěž. 

Proti těmto diskriminujícím zákonům se již ohradil i Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Před dvěma lety rozhodl, že vynucovat na trans osobách v rámci legální změny pohlaví sterilizaci stojí v rozporu s právem na respektování rodinného a soukromého života. V Česku za změnu zákona lobbuje ombudsmanka Anna Šabatová: „Na právní status trans lidí je třeba nahlížet jako na osobní status s náležitým uznáním. Do tělesné integrity těchto lidí je třeba zasahovat co možná nejméně. Právní uznání genderové identity těchto lidí zároveň nelze podmiňovat tím, že se vzdají plného práva na respektování své tělesné integrity,“ píše ve výroční zprávě za rok 2017.

V porovnání s jinými vyspělými státy, kam se sami rádi řadíme, se Česká republika opravdu nemá čím chlubit. V pokrokovějších zemích jako Dánsku, Norsku nebo Irsku stačí ke změně úředního genderu vlastní prohlášení, aniž by stát vyžadoval diagnózu nebo sterilizaci. Ve Švédsku, kde byl zákon upraven podobně jako v těch dříve zmíněných, dokonce parlament odsouhlasil, že trans občanům, kteří byli nuceni přistoupit na podmínku zřeknutí se reprodukční funkce, vyplatí finanční kompenzaci v hodnotě přes půl milionu českých korun. Blíže k nám, v Německu, je přepsání písmenka na občanském průkazu podmíněno lékařským posudkem (ne však operací). Nadto se tam mohou intersex lidé (u nichž nelze jednoznačně prokázat příslušnost k jednomu pohlaví, protože disponují kombinací ženských i mužských pohlavních znaků) oficiálně identifikovat jako „diverse“ (různé).

Kovy o coming outu: Nejdelší boj byl pro mě ten vnitřní

Dávejte nám smysl

Zkuste si teď ve světle výše uvedených informací pustit záznam pořadu ČT s Petrem Kolečkem a Erikou Stárkovou. Povšimněte si momentu, kdy Kolečko s úsměvem uvádí, že se seriál původně měl jmenovat Kladivo na transky. A moderátorka se tomu nadšeně směje. Jak je možné, že veřejnoprávní médium projevuje takovou necitlivost a bezohlednost k bolestivému tématu? Mohla by Světlana Witowská ve zpravodajské relaci mluvit o Romech jako „cigoších“, homosexuálech jako „buznách“ nebo Židech jako „žiďácích“? Těžko. Některé termíny už nejsou jen nevhodné, ale ponižující, agresivní a žalovatelné. Snad proto, že většinová společnost po letech uznala, že i tyto skupiny mají právo na důstojné zacházení. I toto je důvod, proč jsou výtky na Dášu – první výraznější představení transgender problematiky ve veřejnoprávní fikci – potřebné a důležité.

Podobný názor na věc sdílela i Ema, nebinární trans osoba a aktivistka za Trans*parent, která s autorkou tohoto textu otevřeně sdílela vlastní zkušenosti s diskriminací v médiích. Bohužel opět v hlavní roli s Českou televizí. Původně jsme si povídaly výhradně o seriálu Most!, rozhovor se ale po chvíli stočil k osobním zážitkům. Obecně Emino stanovisko znělo, že více než samotná postava Dáši ji zklamaly reakce a styl referování o tématu. To, že „lidé měli tendenci chovat se jako ty Luďanové v seriálu“. To, že otázky pro členy a členky trans komunity zodpovídá cisgender herečka, která jako by se stala mluvčím české transgender menšiny. A to, že moderátoři obdivují odvahu Stárkové za to, že hrála předělaného chlapa“. „Víte, co je odvážný? Sebrat se a jít si sednout na sexuologii do čekárny, to je odvážný,“ konstatuje Ema. 

Způsob, jakým média přistupují k autentickým zkušenostem trans osob, se totiž od pořadů zvoucích si Eriku Stárkovou nesrovnatelně liší. Ema se například podělila o vzpomínky z natáčení pro vysílání České televize. Po posledním Prague Pride byla oslovena s nabídkou rozhovoru, jenže dialog nakonec probíhal poněkud jednostranně – štáb z Emy doloval to, co chtěl slyšet. „Nechtěla jsem o těle vůbec mluvit. Mluvila jsem o sociálních rolích. Ale to, co v té reportáži zazní jako první je: Ema se narodila ve špatném těle. Ani slovo jsem neřekla o těle, ale oni si to přeformulovali do těchto jednoduchých frází.“ 

Obdobný proces následoval i při natáčení pro tým relace Pološero, který připravoval díl o transgender problematice. K nahrávání byla přizvána i Emina matka. Otázky ale znovu sklouzly k předem připraveným a zbytečně reduktivním obratům. „Pět lidí mě nutilo říct větu: Narodila jsem se do špatného těla. Prý aby to divák lépe pochopil. Po mamce zas chtěli vyloženě tu emoci. Doptávali se návodně pomocí otázek typu: A brečela jste, když vám to Ema řekla? Zklamalo mě, že i tahle televize chtěla emoce, show. Dopadlo to tak, že mě a mamku vystřihli, protože jsme říkaly něco, co se jim nehodilo.“ 

Ema problém vidí především v tom, že novináři přejímají striktní medicínské pojetí pohlaví a genderu a dávají proto prostor pouze „pacientům“, kteří zapadají do lékařských tabulek. Neřeší se gender, ale tělesnost – hlavně to, co má člověk mezi nohama. „Možná je to tím, že lidé nevědí, co gender vůbec je. Samotné slovo gender jim přijde jako fantazie, protože se ho nemůžou dotknout,“ přemýšlí Ema. Dále tuto myšlenku vztahuje na konkrétní výhrady k Mostu!, v němž se s trans postavou setkáváme až ve chvíli, kdy prošla lékařskou anabází, z kolonky muž přeskočila do kolonky žena a zapadla tak do binárního modelu pohlaví. „Tohle je to, co od nás společnost očekává. Na pět let zmizte někam do kanálu, pak se vraťte a už nám dávejte smysl.“ 

Ano, nakonec je dobře, že seriál k tématu alespoň přivedl pozornost. Je však ještě lepší vidět za vtipem realitu a uvědomit si, že prožívat něco podobného možná až taková sranda není. Ačkoli Emě rozhodně humor nechyběl. Když jsme narazily na otázku dabingu, výstižně shrnula časté nepříjemnosti, kterým musí čelit kvůli hloubce svého hlasu, v poznámku: „Můj život by byl mnohem jednodušší, kdyby mě daboval Cina.“

Autor: Petra Chaloupková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!