Na podzim 1989 jsme hlasitě volali „zpět do Evropy“. A povedlo se. Během pouhých 15 let jsme se stali členy NATO i EU a ostatní nám rádi pomohli. Mimo jiné tím, že své peníze dobrovolně investovali do nás místo do svých vlastních zemí. Věřili totiž, že bezpečná, úspěšná a bohatá Evropa táhnoucí za jeden provaz je investicí, která se vyplatí víc než jakákoli jiná.
Poslední dobou ta víra začíná ochabovat. Čím dál více západních zemí se ptá, zda má opravdu smysl pomáhat středu Evropy, který o to – soudě dle siláckých výroků a sabotování společných rozhodnutí – ani nestojí. Nebylo by nakonec lepší vyslyšet volání řady lidí a omezit vztahy čistě na zónu volného obchodu? Zapomenout na pomoc se zlepšováním životní úrovně a rezignovat na představu, že nesdílíme jen ekonomické zájmy, ale i společné hodnoty?
Můžeme si za to sami. Stačí se podívat na Maďarsko posledních let, jehož vládce potřebuje ke svému úspěchu neustálý konflikt s okolím. Stačí se podívat na Polsko, jehož styl řízení státu má mnohem blíže k Rusku než k západní demokracii. A stačí se podívat na Česko.
Počínaje vládami ODS, které předstíraly, že můžeme být uzavřeným ostrovem uprostřed otevřené Evropy, a konče současným hradním pánem, který konec své kariéry doprovází vytvářením strachu, příběhy o hasičích hrdinně bránících hranici s Rakouskem a zpochybňování základu úspěchu naší země – členství v EU.
Když prezident vyzve k referendu o czexitu, možná si tím vyslouží pochvalné titulky na Russia Today, ale je to také hra se sirkami ve stohu slámy. Unii půjde vždy vylepšovat – ale stát mimo ni by znamenalo, že na tom budeme výrazně hůře ekonomicky, politicky i bezpečnostně. Poprvé v historii jsme členy mezinárodní organizace, ve které máme právo vyjádřit názor a je jen na nás, jak úspěšní budeme v jeho prosazení. Takže ještě jednou a pomalu: RVHP byla opravdu jiná, než je EU.
Podívejte se na video o schůzce zástupců V4 a prezidenta Macrona:
Největším problémem Česka je, že tady s výjimkou TOP 09 není politická strana, která by jasně a bez různých „ale“ říkala, že podporuje naše členství v EU a že je důležité neocitnout se na vedlejší koleji.
Pokud se budeme ptát lidí, řeknou, že na východ rozhodně nechtějí. Ale zároveň neudělají nic pro to, abychom se tam neposouvali. A pokud jim někdo zkusí připomenout, že členství v úspěšném klubu nepřináší jen práva, ale i povinnosti, se zlou se potáže.
Naposledy to udělal francouzský prezident Macron. Jeho varování, že EU není samoobsluha, vyvolalo mezi politiky Visegrádu hodně rozruchu. Je nepříjemné slyšet pravdu. Ale podobné hlasy budou zaznívat stále častěji. Znovu se rozeběhl německo-francouzský motor a obrátky evropské integrace se rychle zvýší.
Naše obvyklá strategie „počkat, odložit, zablokovat“ postupně přestane fungovat, protože ti, kteří chtějí silnější Evropu, přestanou na opozdilce čekat. Doba se změnila a budeme se muset znovu rozhodnout, kam chceme patřit.
Autor je bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti
